Insania 4.

24. srpna 2011 v 12:48 | Schmetti |  Insania
autor: Schmetti & Schildie





V Římském okolí nastaly opět suché časy. Bouře a déšť, které zvlažily
půdu a obyvatelstvo, ustal druhý den a vystřídal se s parným sluncem.
Byli zvyklí, nenapadlo je počasí komentovat, déšť tu byl vzácný jako
perly. Nebeské perly.

"Matko, jdu sehnat něco k jídlu," Tiberius stanul mezi dveřmi, byl výjimečně oblečený celý v tunice, na nohou sandály, hlavu mu překrýval slaměný klobouk. Podívala se na něj, v ruce koště z proutků. Čistila
zeminu uvnitř jejich domů, zametala nanesené listí a slámu.
"Dobře," byla její odpověď. Nepídila se po tom, kde její syn bude shánět obživu. Věděla to přesně.
"Pokusím se přijít co nejdřív, matko, zatím si odpočiňte, uklidím to za vás."
"Ty tak něco uklidíš, Tiberie! Moc dobře vím, jak uklízí bordelář. Až přijdeš, tak mi sem naneseš akorát bahno z venku. Starej se jen o obživu, tím nic nezkazíš," Aurelia by nikdy nesvěřila domácnost muži. Věřila, že jako žena má větší smyl pro estetiku, což Tiberius rozhodně neměl. Jeho úkolem pouze bylo shánět něco k snědku a aby sem tam něco opravil, či nosil matce zboží na trh.
"Jak myslíte, maminko," Tiberius jí poslal malý, vzdušný polibek a zamával. Nedokázal si představit, že by existovala lepší žena než ona. Děvčata jej nezajímala.
"No jo, tak běž už a ať tě nikdo nechytí!"



Tiberius tedy odešel z domu nalézt něco k obživě. Škrtit slepice z jejich dvorku nebylo možné pořád, potřebovaly vyrůst, měli jich pouze pár. A jiná domácí zvířata neměli, třeba jako Flaviova rodina.


Procházel opět skrz svůj oblíbený les, šustění listů jej vítalo, usmíval se, cítil se svěže, dýchal čistý vzduch, chladný, žádné horko. Byla neděle, a tak své ranní pokřiky proti křesťanství vynechal. Nikdy
nehalekal svým zpěvem v neděli. Neděle znamenala nic nedělat, klid a odpočinek. Těšil se, až si zdřímne u řeky s prutem v ruce a bude spát tak dlouho, dokud ho nevzbudí škubání úlovku.


Většinou rybařil na kraji lesa, kde jej nikdo nerušil, ale v téhle části mu v poslední době moc nebralo, tak se rozhodl, že zkusí jít chytat v jiné části Tibery. Řeku Tiberu považoval za svoji, neboť se jmenovala podobně jako on. Znal každý její záhyb, každý kámen, každou větvičku, která spadla do vody. Jednou podle ní dokonce došel až do Říma. Cesta trvala týden tam a týden zpátky.


Když došel na mýtinu, kde je hladina vody nejklidnější, spatřil v trávě nějaký opuštěný prut. Chvíli váhal, zda si ho na okamžik "vypůjčí", či jej nechá ležet, aby nedošlo k při s případným majitelem. Tiberius byl však odvážný a rozhodně nechtěl nic ukrást, sháněl pouze oběd pro sebe a matku. Tiberius se zavrtal zadkem do trávy, v tureckém sedu, shodil si z ramen tuniku a uchopil prut do svých rukou. Vypadalo to, že návnada na háčku je, nemusel se zatím shánět po něčem, na co by ryby nalákal. V podstatě jemu a matce stačila jedna ryba, byli navyklí na střídmou stravu. Nikdy neměli přebytek jídla nebo v zásobě. Pouze slepice byly příděl více masa, které si ale dovolili jen málo kdy.


Cítil mírné záchvěvy a vypadalo to, že už má o večeři postaráno.
"Páni, to je ale rychlost!" pousmál se a začalo mu kručet v břiše při představě o dušené rybě v hlávkovém salátu. Snažil se úlovek vytáhnout, ale v tom jej vylekal pisklavý křik dítěte. Udice mu vypadla z rukou a bylo po rybě. Tiberius pouze vystrašeně zvedl ruce.

"Otče! Otče! Zloděj!!! Zloděj!!!" z křoví vyletěl malý chlapeček, blonďáček a pořád křičel jen jedno slovo, skákal do vzduchu a prstem ukazoval na Tiberia. "Zloděj! A krade naše pruty!"

V Tiberiovi by se krve nedořezal. Ztuhl a byl jako přikovaný k zemi. Jeho ruce i nohy ztěžkly a on nebyl schopný slova. Nemohl ani přemýšlet, jak byl vyvedený z míry, jak ho překvapilo ono očernění. Tiberius nikdy nekradl, ač byl výtržník, krást mu přišlo ohavné. On si věci jako prut jen vypůjčil, potřeboval jen využít jeho službu.

Za malým chlapcem se objevil mírně postarší muž. Zaklesl oči do Tiberia. Jeho výraz se změnil v pobouřený, nahněvaný.
"Cožpak nevíš, co se v Bibli píše, mladý muži?" zahuhlal přísně. Přišel před Heria, který kulil zvědavě oči.
"Dovolte, pane, abych vám připomněl, že nejsem Křesťan. Ví to o mně každý z okolí, nepotřebuji vaše rady!" ohradil se Tiberius.
"Ale naše pruty potřebuješ, což?!" zvýšil muž hlas. Tiberius se jen posměšně ušklíbl.
"Ano, prut potřebuju, abych sehnal obživu pro sebe a svou matku, kdežto Bibli ne. Je to jen hloupá kniha rad. Takové rady si můžu ve své hlavě číst sám, nepotřebuji knihu, abych byl věřící! Nepotřebuji žádné Křesťanství! Věřím v Boha, ale ne toho vašeho!"



´Věřím v bohy starého Říma´ pomyslel si pro sebe. Křesťan by ho nazval pohanem a hnal bičem do pekel, ale Tiberius pouze ctil zvyky svých předků. Jeho bohy byli Jupiter, bůh bohů, a Venuše, bohyně lásky. Lásku považoval za to nejdůležitější, obyčejné lidské pudy a dobré srdce.

"Ty opovážlivý, drzý kacíři! Cožpak neznáš nařízení císaře!" ohnal se starý muž po Tiberiovi tím největším prutem.
"Myslíte rozhodnutí našeho starého, vetchého císaře?" Tiberius stačil uhnout a mrštně uskočil dozadu. "Já jsem neslyšel nic o tom, že vypůjčení prutu, je krádež," hlasitě se smál. Moc dobře věděl, že vyhlášení se týká trestání kacířů. Tento boj proti pohanům však nebral vážně. Prostě pár rádců přemluvilo umírajícího panovníka podepsat nějaký papír, nic víc. Tiberius však neměl náladu se se starcem přít, chtěl jen svoji ulovenou večeři.


"Herie, co se zas děje!" z povzdálí se ozval třetí hlas. "Opravuji otci sítě. Měl bys mi pomoci, bratře!"
"Ne, Flavie! Je tu zloděj! A chce ublížit našemu otci!"


V tom okamžiku přiběhl někdo, koho by tu Tiberius nečekal. Dostal další šok a musel se chytit poblíž větve, aby se mi netřásla kolena. Flavius strnul úplně stejně, jako chlapec naproti němu. Jakoby se čas zastavil. Dívali se sobě hluboce do očí a v každém z nich kolovalo cosi vibrujícího, elektrizujícího.

Flavius zaklapal pusou, než stanul vedle svého otce a sebral mu prut, jímž chtěl udeřit Tiberia, z ruky. Otec překvapeně pohlédl na svého staršího syna.

"Co to děláš?!"
Flavius k němu zvedl oči, ač se nemohl odtrhnout od Tibériových.
"On nikdy nekrade, tatínku. Nemusíte mít vůbec strach."

"Já... Jestli si myslíte, že jsem vinen, tak... Promiňte, neměl jsem brát váš prut a..." Tiberius měl v hlavě prázdno. Jen se utápěl ve Flaviových hlubokých, modrých očí. Ani studánka nebyla tak čirá a čistá. Viděl v nich jakýsi dar, který mu věnovala sama Venuše.
"Ne, synu, na vlastní oči jsem viděl, jak krade mé pruty!" trval si starý rybář na svém.
"Jo jo! Já jsem to viděl jako první!" vztekal se Herius. Možná si připadal trochu důležitě, že právě on, tak malý, chytil ´zloděje´.

"Uklidněte se, tatínku. Bůh přeci nechce, abychom se hněvali na naše bližní. Tiberius určitě neměl v úmyslu krást," Flavius mluvil tiše a kultivovaně. Snažil se všechno řešit s chladnou hlavou, jako to dělali Stoikové. "A ty Herie," klekl ke svému bratříčkovi. "Řeka Tibera patří nám všem. Nejen naší rodině, protože náš otec je rybář. Může v ní lovit každý, i Tiberius, víš?"


Herius Flavia mírně odstrčil, chtěl být důležitý a vyvolat tak ve svém otci pýchu na něj, což ano, byl na Heria pyšný.
"Jdu domů, pomůžu mamince s večeří," otočil se Herius na patě a odkráčel domů. Otec ho nenapomenul, věděl, že se mu nic nestane.

Tiberius jen stál na místě a pozoroval počínání si Flavia. Sklopil oči.
"Pokud... pokud mě omluvíte," ozval se chraplavě, celý zaražený a uzavřený do sebe, ponížený. "Odešel bych domů a... pokud budete chtít odškodnění, víte, kde mě máte najít. Musím teď domů, aby matka neměla strach," Tiberius jakoby se proměnil, když v jeho přítomnosti byl blonďáček a uklonil se uctivě před jeho otcem.



***

"Tiberie, říkám ti to pořád, že k té řece nemáš chodit! Už tam nepůjdeš, jasné? S Caeliovou rodinou nejsme zrovna v přátelském vztahu, hlavně od té nehody na tržišti," matka Tiberia byla opravdu naštvaná. Vždy poznala na svém synovi, že něco není v pořádku, a on nikdy neuměl lhát. Aurelia si pokaždé vydupala, aby jí řekl pravdu. Nikdy nechtěla nic tiše přehlížet, problémům se dokázala postavit tváří v tvář, ale za poslední týden se toho událo tolik, že by Tiberia nejraději vyhnala z domu. "Naděláš víc škody než užitku. Ani žádná dívka o tebe nestojí. Jak by mohla, když se jen potuluješ po lesích a kradeš! Nic neumíš, žádné řemeslo!" vztekle drhla o valchu staré prádlo, až si rozedřela ruce do krve. V zlosti nevnímala bolest.

Tiberius se chtěl bránit, vzrostla v něm bojovnost, stejně mocná energie, jako když vykřikoval do celé vesnice své myšlenky. Cítil, jak mu tepe ve spáncích, horká, snad až vroucí krev koluje v žilách. Zhluboka, prudce dýchal. Silně stiskl ruce v pěst, zaryl nehty do kůže. Měl v nich ohromnou sílu.
Toužil něco zabít, zničit, rozkopat. Nejraději nějakou obživu, aby to bylo užitečné.
"Nikdy nekradu, matko," odsekl. Nemohl si to odpustit. Pohlédl na džbán, stojící na stole, kdyby jej teď uchopil, rozdrtil by ho v dlaních.
Praštil do něj rukou. Džbán se rozbil na kusy o zem.
Matka vykřikla.
"Když tak nenávidíte Cealiovi, tak nepoužívejte jejich nádobí!!" vykřikl hystericky, zastrašujícně. Aurelia strnula. Tiberius se sebral a než si uvědomila, co se tu strhlo, byl pryč. Takovou vlnu silných emocí u něj viděla málo kdy. Jen tiše mrkala před sebe.

Flavius celou scénu pozoroval z povzdálí škvírkou v plotu. Soucítil s Tiberiem. Dokonce ho začal mít i trochu rád. Dokonce se chtěl i spřátelit. Přepadl jej pocit viny, když se musel dívat na to, jak mladý Tiberius trpí a v jakých žije podmínkách. Flavius ho obdivoval, toužil jej poznat víc. Prozkoumat jeho duši, mysl, srdce.
"Jdu pryč, matko! Do rána mne nečekejte," Tiberius rozkopal střepy džbánu do všech stran a shodil k zemi i špalek, na němž sekal dříví. "By mě zajímalo, co by dělala beze mě," mumlal si pod vousy. Byl mírně zarostlý, což společně s jeho mohutnou, svalnatou postavou působilo dost hrozivě. Měl snědou, opálenou pleť a od zeminy byla ještě černější. Děti se ho obyčejně bály, i když neměly čeho. Z jeho černých očí vždy vyzařovalo něco agresivního, ale v hloubi duše to byl nejpřívětivější člověk. Jen svět okolo ho nesmírně štval, teď už i vlastní rodina, jeho matka. Dělal pro ni všechno a ona jej tak hloupě obvinila.

Flavius se nerozmýšlel několikrát, jednoduše odběhl do domu, kde se nikdo nenacházel; matka s otcem byli kdesi ve vesnici i s jeho malým bratrem, a Flavius v části kuchyně vyšplhal na židli a vytáhl z nádoby zakryté hadrem pár kousků sušené ryby, bandasku s mlékem a poslední kousek patky chleba. Vše hodil do nůše a běžel ven. Nezapomněl do ní přiložit i Bibli, jedinou, kterou měl. Doufal, že je to sblíží, i když nepočítal s tím, že to Tiberius bude číst. Nejdůležitější je, aby měl co k jídlu.


***


"Tiberie!" Flavius doběhl do půli cesty, která vedla k domu jeho přítele. Byl rychlejší než šíp a o to více, zrychlil, když v dálce viděl kráčícího Tiberia. Ten ale nevnímal. Jen koukal do prašivé země a chtěl být co nejdál od civilizace.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ondina Ondina | 25. srpna 2011 v 19:20 | Reagovat

Zdravím, milé autorky!♥
Po dnešním díle se ve mně pere úplně vše, byl velmi emocionální. To jsou ostatně všechna díla od vás. :-*
Už začátek - nádherně je popsaný Řím v tu chvíli a když si ještě představím samotného krásného Tiberia, který je o nějaký ten článek níž čtenáři představen... je to jedna velká nádhera. "Nebeské perly" mě opět okouzlily, stejně jako to, když chlapce vítalo krásné šustění listů. Tohle jsou jedinečné, něžné okamžiky.
Líbilo se mi chování Tiberia k matce. Chudinka, má to s ním teď těžké, ano, v poslední době toho "vyvedl" dost, ale je to moc hodný mladý muž, jistě s dobrým srdcem.
Ta "věc", co se stala u řeky, byla smutná. Herius, hrdina - ano, určitě toho malého chápu, chápu tu důležitost. Ale tolik jsem čekala na reakci Flavyho. Oh, bože, jak já ho mám ráda. Dojalo mě, jak se Tiberia zastal, hlavně, když řekl, že Tiberius nikdy nekrade. Venušin dar... opět nádherné přirovnání. Vzájemný pohled do očí...aaaaach!
Jsem ráda za Tiberiovy emoce.
A teď? Budu čekat... Tohle Flavyho gesto je moc krásné. Ale jak vše přijme Tiberius? Doufám, že ho znovu okouzlí nejen Flavyho hluboký pohled.
Nádherný díl!♥

2 Karin Karin | 23. října 2016 v 21:42 | Reagovat

Tiberiuse mi je moc líto jsem zvědavá jak se zachová. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt