Schokolade Blumensprache 11.

9. srpna 2011 v 19:15 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
Zdravím, čtenáři. Fredy mě jaksi neposlouchal, je to ještě nevychovaná koketa, pořád odmlouvá… Možná přece jen v něm někdo vzbuzuje respekt.
Příjemné počtení ;)

autor: Schmetti

Byl nervózní, snad ani nevnímal, co Laura říká. Brodil se sněhem na silnici. Nohy se mu motaly do sebe. Pocit absolutního opití. Nedokázal něco dělat, nohy jej nesly samy, stejně jako myšlenky bloudily kdesi mimo něj. Nechtěl tam jít, byl absolutně pomatený, když se nechal odtáhnout. I když... ne až tak.

Musel čekat, než skončí jeho pracovní doba v květinářství. Nemohl jen tak zavřít, kdy chtěl. Zapisoval matce hodiny, kdy přišel a kdy odešel. Samozřejmě mohl napsat, co chtěl, mohl lhát. Byl to jen kus papíru a propiska. Matka by se to nedozvěděla, pokud by jí to někdo nežaloval. Ale Frederik byl svědomitý, nenapadlo jej si vymýšlet. Chvíli na Lauru koukal, nechápal, jeho ruce se chvěly stejně jako brada. Mlčky klapal pusou, než kývl a ona zatím odešla do dalších krámků. Bylo jí jasné, že kdyby se vrátila domu, neudržela by se tvářit, jakože nikdo nepřijde. Laura byla upovídaná a před svým bratrem nedokázala udržet pusu. Poznal by to. Všechno by z ní vymámil a utekl by pryč. Nejspíš do lesa.


Frederik volal Fabiánovi. Musel si s ním popovídat. Říct mu, že jde na oběd a bude tam nějaký kluk. Klábosil se svým kamarádem půl hodiny, nikdo do zahradnictví nepřišel, v zimních měsících lidé raději zůstávali doma a na ´nějaké´ kytky si nevzpomněli. Frederik tohle nechápal, nejraději by dělal přednášky o rostlinách, jejich sálající energii, rád by pověděl všem, co lidem květiny přináší. Myslel si, že jen tupci mají rádi šedost v přírodě.

Přišli před dům Laury a Nicolase. Frederik zastavil a dlaní si zastínil oči. Slunce pálilo. Horské sluníčko. Hlavu zakutanou pod huňatou čepicí přes uši. Čokoládové vlasy mu spadaly do čela. Byl to celkem velký dům s rozlehlou zahradou. Vypadalo to, že si žijí dobře. Tuto část Zermattu příliš nenavštěvoval, věděl, že tu žijí lidé, kteří se mají o něco líp, než u nich, kde byly bytovky. Několik rodin. Dům byl bílé barvy, velká okna. Působil prosvětleně už z venku.

"Tak, jsme doma," usmála se nadšeně Laura. Odemykala. Frederik za ní nervózně stál. Okusoval si ret. "Bratr by měl být doma, ale... nevím, co bude zrovna dělat. On neví, že sem jdeme," zasmála se nahlas a Frederik se jen křečovitě zazubil. Neměl rád přepadové návštěvy. Sám tohle nesnášel. Dovedl si představit, jak se ten chlapec bude tvářit.

Vstoupil. Zul si boty. Odložil kabát na věšák a prohrábl si vlasy před zrcadlem. Laura se po něm ohlédla.

"Pojď dál, Frederiku," pozvala jej do obývací místnosti. Rozvážně našlapoval po koberci. Očima těkal sem tam.
"Páni..." vydechl užasle. "Prostorný, světlý... a máte tu spoustu květin!" vyjekl nadšeně, když se rozhlédl. Bílé a krémové barvy panovaly. Pouze tmavý nábytek z dřeva kontrastoval. Otočil se kolem své osy a usmíval se. "Moc se mi tu líbí. Je tu cítit lehká atmosféra. Ale možná... možná v zimních měsících příliš studené," osmělil se říct svůj názor.

Do obýváku zavanula jakási vůně. Možná pečené maso. Brambory. Nicolas vařil. Nikdy neuměl odhadnout porci pro dva lidi, pokaždé připravil jídlo na dva dny. Neměl to v oku. Jeho oči vždy hladově krájely potraviny, vždy vařil s prázdným žaludkem, nebylo divu, že toho udělal tolik. Stejně tak chodil hladový nakupovat a nákupní košík přetékal vším možným, co spatřil a chutnalo by mu to, co by mu zahnalo hlad. Nejhorší bylo projíždět mezi regály s čokoládou. Sliny se mu sbíhaly a nejraději by se zasytil přímo na místě, roztrhal obal kakaové pochutiny a snědl jí tolik, kolik by snesl, dokud by nebyl přeslazený. Což u Nicolase šlo docela těžko. Čokoládu mohl jíst téměř pořád v několika dávkách.

Vedle z místnosti slyšel jakési hlasy. Nečekal žádnou návštěvu. Ani Laura ne. Pokud se nevetřel Berno a nepřišel na oběd. Nicolas doufal, že ne. Neměl na něj náladu, byl by podrážděný, protivný. Neseděl by s ním u stolu.

Zvědavě, se strachem, se otočil směr obývák a popošel blíž.
"Lauro, jsi doma?" zvolal tázavě. Cosi zašramotilo.
"Joo! Pojď sem!"

Nicolas usoudil, že to jsou nejspíš hlasy z televize, bez které jejich domácnost nemohla být. Jako kulisa. Pokrčil tedy nad tím rameny, sporák dal na menší teplotu, přikryl hrnec pokličkou, podrbal se v hlavě, a šel za ní.

Jejich oči se střetly. Krev v žilách zamrzla. Srdce se rozbušila a podivné pocity v oblasti žaludku se rozestoupily do celého těla. Dech se na malou chvilku zatajil. Nad horami zahřměla oblaka. Nicolas měl co dělat, aby se udržel na nohou. Chytil se rámu dveří, podlamovala se mu kolena. Cítil malátnost. Trhaně se nadechl. Frederik z oříškových očí zabloudil na jeho vlasy. Blonďaté. Zamrkal a zmateně s bolením břicha se usadil do koženého křesla krémové barvy. Stejně krémové by teď potřeboval kafe.

Někde ho viděl. Viděl ho. Ale… bylo to, jakoby viděl dva lidi v jednom. Poznal v Nicolasovi chlapce, s kterým se viděl na koncertě, kterého potkal u stánku s kakaem. Jeho oči by poznal snad všude. Hluboký pohled. Dominantní. Laskavý. Ale cosi nepopsatelného mu našeptávalo, že to není vše. Ty vlasy…

Snad se strachem o něj se snažil vyhledat jeho pohled. Skoro vstal a zachytil ho, alespoň tak mu to připadalo. Nicolas málem upadl. Frederik to tak vnímal. Atmosféra byla hustá, panovalo naprosté ticho, protkané rychlým dechem chlapců.

"Tak, Frederiku, tohle je můj bratr Nicolas," ukázala Laura rukou na Nicolase, hrála divadlo, jakože se neznají. Chtěla působit přirozeně. Ani jeden ji nevnímal. Upřeně si zírali do očí. Bojovnost. Nicolas našel ztracenou rovnováhu, zhluboka se nadechl. Čokoládový chlapec, sedící naproti němu, přemítal v hlavě matné vzpomínky na něj. Club. Tehdá stál v kotli za ním, jeho uhrančivé, respekt vzbuzující oči barvy lískových oříšků. Tolik jejich pohled bolel. Stejně jako teď. Vyvolával v něm nepříjemné vzpomínky na dávnou minulost. Ty oči si byly tak podobné... Bylo něm něco, co měl i on... Frederik pokořeně sklopil pohled. Nevydržel ono spojení dlouho.

"Myslím, že já a tady..." Nicolas pokynul hlavou směr křeslo. Mluvil bez tónu. Tvrdě. "s Frederikem, se moc dobře známe," ano, moc dobře. Frederik netušil, jak moc dobře. Jeho pan Radiátor stál přímo před ním samým. Možná to kdesi v sobě cítil.

Laura se zatvářila překvapeně. Chovala se afektovaně.
"Aah, opravdu?!"

Nicolas po ní střelil vražedným pohledem. Říkal jí tak, aby přestala hrát komedii. Nahněvanost z něj jen čišela a Laura ustoupila krok zpět. Avšak se nenechala zastrašit. "Tak to je pak skvělé, to jsem netušila," obdarovala oba úsměvem a s poznámkou, že jde uvařit kávu, zmizela ve druhé místnosti.

Frederik a Nicolas zůstali sami. Mladší z nich složil své horké ruce do klína, propletl prsty a snažil se zahnat to, co se v něm dělo. Bouře. Krev se v něm čeřila. Měl tendence utéct. Nicolas se cítil možná ještě hůř. Když si uvědomil, že se před ním odhalil, znova se jej zmocnila bezmoc. Jeho vlasy. Hvězdně se třpytily v přítmí místnosti, odrazovaly světlo a jeho poprašek dráždil Frederikovy smaragdy. Nevydržel to. Pozvedl hlavu a odhodlaně čelil Nicolasovu vzteku.

"Rád tě vidím..." třásl se mu hlas. Zda říkal pravdu, netušil. Nicolas nepatrně přikývl. Nevěřil mu.
"To já tebe taky," pravil hořce. Trpkost v jeho hlase byla až příliš patrná. Popouzela. Bylo mu to líto. Proto Frederik uhnul pohledem a zabořil se zády do křesla. Mlčel. Nebylo co říkat. Nicolas bojoval s potřebou si uvázat šátek na hlavu.

"Nikde jsi mě takhle neviděl, slyšíš?!" prskl jako vzteklý kocour po mladíkovi. Sedl si na druhé křeslo po pravé Frederikově ruce. Zmatek. Nic víc než zmatenost. Frederik bloudil. Netušil, nechápal. V tomto domě vedle Nicolase necítil nic jiného. Tázavě si ho prohlédl.
"Co mám neříkat?" pravil slabě nevyřčený příkaz.

Bál se. Neměl důvod se ho bát, skoro se neznali, ale Nicolas působil tak nepřístupně, přímo Frederika od sebe odháněl. Takto se choval skoro ke každému cizímu člověku. Frederik si rozvzpomněl na posezení s třemi rapery po koncertě. Všichni konverzovali, bavili se, pili pivo, vtipkovali. Jen on ne, Nicolas. Seděl, pil minerálku a nepromluvil skoro slovo. Jeden z mužů, ten, který se až moc ochotně nabídl poskytnou Frederikovi azyl na dobu, kdy bude jeho matka mimo domov, mu musel pokládat otázky a až potom Nicolas odpovídal. Nebylo to tím, že by byl málo upovídaný.

Sáhl si do kapsy, hledal po paměti mobil, nebyl tu vítaný, ne Nicolasem, mobil se rozzvonil. Začala hrát jakási melodická píseň. Nicolas se na něj podíval, Frederik cosi žbrblal, předstíral, že telefonuje s Fabiánem. Najednou vstal a usmál se.

"Hii, musím pryč, kamarád potřebuje hlídat ségru, jede k babičce, to víš, tak... musím jít pomáhat. Řekni to Lauře, ahoj," než se Nicolas nadál, Frederik byl tryskem z jeho domu pryč. Běžel ve sněhu, jak mu to jen dovoloval, ublížený, zmatený.

Nicolas pár minut zíral před sebe, než se pousmál a vstal z křesla s vědomím, že Frederik jen utekl, nehlídal.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Theres Theres | 9. srpna 2011 v 20:13 | Reagovat

!! .. jak malá !!!.. ..
veká!! .. for me .. ( :D .. .. nemůžu si
pomoct.. . ale prostě .... :D . ...Čokoládo
vrať se !!!takhle utíkat , tsss, to se nedělá
xD těším se na další díleček aaa !!!!šup
šup..: D )

2 P. P. | 10. srpna 2011 v 9:07 | Reagovat

Nicolas nám nějak působí studeně.

3 Schildie Schildie | 10. srpna 2011 v 22:27 | Reagovat

Aaaah, miluju bručouny jako je Nicolas! Takový ty, co se zuby nehty chrání citům! Je sladkýýýýýýýýýýýý :-D :-*

4 Mischulka Mischulka | E-mail | 18. ledna 2014 v 16:08 | Reagovat

Ooooh? Cože? :-(
A já se tak těšila na jejich společný oběd :-D Achjo, achjo :-( Je mi to fakt líto!
Ale je fakt, že Nikolas působil strašně nepříjmně, chladně..vlastně se Fredymu nedivím, že tak zdrhal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt