Schokolade Blumensprache 13.

22. srpna 2011 v 18:25 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti








Voněl tam pečený chleba, podle intenzivní vůně, která prosytila celý dům v přízemí, se zdálo, že byl čerstvý. Frederik si sundal svůj zevnitř chundelatý kabát z ramen, boty, vše v předsíni, a upravil si jedním krátkým pohybem vlas před zrcadlem. Viselo nad botníkem. Frederik obdivoval jeho zdobení, sloužící jako rám.


"Ty jsi pekl?" usmál se jemně a šel za Nicolasem do kuchyně, kde se přesvědčil o tom, jaký je blonďák zdatný pekař.

"Vidíš," uchechtl se Nicolas. Vytáhl z trouby pekáč, nepálil. Frederikovi zazářily oči, když to viděl. Přicupital k němu a dloubl do hmoty, tvořící chleba, prstem.

"Je měkký."

"Tak ne asi, když jsem ho teď upekl," zasmál se pobaveně Nicolas a poslal Frederika ke stolu, aby si sedl a čekal na příděl jídla. Mohli to považovat jako za snídani.


Svítalo a bylo čím dál víc světlo, nemuseli svítit, ale nechali rozsvíceno. Nicolas měl rád světlo, jak umělé, tak světlo darované přírodou; ať v podobě měsíční záře, hvězd nebo slunce.




Udělal horký čaj, neptal se, jaký by si jeho společník dal, jednoduše mu do hrnečku dal vylouhovat jasmínový čaj, do nějž hodil pár mandlí. Zbožňoval tento čaj, byl orientální a hodně sladký, což bylo pro Nicolase dobré.

"Dobrou chuť," sedl si za stůl, Frederik ho se zájmem pozoroval, jak si sedá, jak krájí svůj výrobek svýma pěknýma rukama, a jak se na něj usmívá. Na rukou zůstal očima o něco déle, než měl zvykem. Byly mírně opálené, štíhlé. Dlouhé prsty. Po chvilce uhnul hlavou, vzal si krajíc suchého chleba a ukousl si kousek. Lžičkou míchal čaj a hrál si s oříšky uvnitř. Nicolas jedl, pil a nic neříkal.


"Dáš si snad něco na to," nebyla to otázka, ale rozkaz. Jen Frederika zkoušel, zda je rozmazlený a pohrdne kusem chleba.

"Když mi něco dáš, ale nemusíš," dal na to důraz. Kousal mocně a kulil snad až na Nicolase oči. Nesměl si myslet, že mu skromné jídlo nestačí. "Nemysli si, nejsem král, abych k snídani jedl nějaké masové pečeně."


Nicolas ho zadržel, jemně se dotkl jeho úst svou stále intenzivně horkou dlaní. Zašeptal cosi na to, aby byl ticho a odešel do špajzky pro něco na namazání. Frederik jen vyjukaně hleděl před sebe, stále přemýšleje nad onou teplotou blonďákových dlaní.

Buď jsem ujetý na teplotu rukou, nebo mi hrabe, pomyslel si, promnul si čelo a raději se napil příliš sladkého čaje.


Vrátil se zpátky do kuchyně, v rukou máslo, sýr a cosi salámového na namazání. Odložil vše na stůl, z šuplíku vytáhl dva nože a sedl si mlčky zpátky na židli. Frederik se rozpačitě vrtal prstem v čaji, honil mandle a snažil se tím zaplnit ono ticho, které mezi nimi panovalo. Kradmo se díval na Nicolase, mazal si krajíc máslem a paštikou. Byl si vědom jeho pohledu.

Zvedl k němu hlavu.
"Co koukáš?" podal mu jídlo. "Namaž si to," ukousl si a žvýkal. Frederik si od něj vzal také máslo, ale k tomu sýr, a sklopil oči, aby se nemusel do těch oříškových dívat a přemýšlet.
"Děkuju," broukl.

Jedli v tichosti, Nicolas si před sebe vzal jakési papíry a četl v nich, možná nevnímal Frederikovu přítomnost, potřeboval si přečíst, co má vypracovat.

"Co čteš?" ozval se Frederik, kousal, tváře měl plné jako sysel, snídaně mu moc chutnala, nebylo to tak ani sýrem, jako chlebem, vlastnoručně upečeným Nicolasem. Možná za to mohl fakt, že ho udělal blonďák.

"Mhh," mávl Nicolas rukou, plnou pusu jídla. Zvedl oči k Frederikovi. "Nic," polkl. "Pár věcí do práce. Nějaké vyřizování a podobně."

"Něco s kytkami?" optal se Frederik nevinně. Nicolase to rozesmálo.

"Ne," otřel si trochu pusu do hřbetu ruky. "Říkal jsem minule, že dělám s ekologií a pracuju pro Greenpeace. Pamatuješ?"


Frederik okamžitě zakýval hlavou, přičemž se napil čaje a vytáhl si jednu mandli. Kousal.

"Asi jsi dobrý člověk."

"Proč?" pozvedl Nicolas obočí. Složil papíry a věnoval se jen jídlu.

"Protože máš rád přírodu. Nechápu, jak někdo nemůže mít rád květiny, stromy, celou přírodu… zvířata a všechno. Zbožňuju kytky, jsou tak oduševnělé, říkají nám toho tolik…"

"Koukám, že jsi upovídaný," Nicolasovi cukly koutky. Frederik se zatvářil jakoby dotčeně, našpulil pusu a přemýšlel o sobě, jestli je vůbec dobré, když někdy mluví hodně. Nepřipadal si nějak ukecaný, možná občas. Možná pořád, když měl s kým mluvit.


Zavrtěl se na židli a dopil čaj, měkké oříšky z čaje vyndal a vložil si je do dlaně. Nechá si je na později, až bude mít chuť něco chroupat. Nevěděl, do kdy tu bude moc být. Podíval se na hodiny, ukazovaly půl šesté. Bylo to divné, před chvilkou byly čtyři hodiny. Nebo se možná jen blbě díval.


Když si Nicolas všiml, že Frederik nemá co dělat, vstal a sklidil ze stolu. Nádobí hned umyl, osušil a uložil zpět na své místo, stejně jako potraviny. Prošel kolem stojícího Frederika uprostřed kuchyně, opíral se o linku a mandle v dlani neměl.


"Další jsou v kredenci," prohodil Nicolas, když zapínal topení u okna. Frederik se zatvářil nechápavě, držel se linky, a když mu došlo, o čem mluvil, zrůžověly mu tváře. Vždy se styděl za něco, ač neměl proč. Dával to za vinu pubertě, která v něm mírně přetrvávala, chtěl se jí zbavit. Bylo šílené se za všechno stydět a připadat si trapně, neměl rád pubertální lidi, což on ještě byl. Někdy si říkal, že vlastně nemůže mít rád teda sebe, ale měl se rád.


"Asi půjdu…" zabroukal. Nicolas se k němu otočil.

"Půjdeš domů a budeš se klepat na gauči strachem?"


Frederik ztuhl, zapíchl oči do Nicolasových zad. Neuměl lhát, ale také nerad přiznával, že se doma bojí. Nikdy před ním neřekl, že se doma sám bojí. Zamračil se a odlepil záda od kuchyňské linky.

"Nebojím se," pravil nevzrušeně, vláčně mával rukou podél svého těla. Nicolas se pobaveně ušklíbl.

"Tak já asi blbě slyšel tehdy na koncertě."

"Cos slyšel?" Frederik měl oči na šťopkách.

"Frederiku, opil ses, mluvil jsi o sobě, jak mamka jede do Afriky a ty se bojíš být doma…" protočil znuděně Nicolas oči a zamířil do obývacího pokoje. Frederik jej následoval.

"Tys mě viděl opitého?" tohle bylo podivné, kdo ho teda odvezl domů, když byl v alkoholovém opojení? Frederikovi začalo šrotovat v hlavě. Přehrával si různě dokola vše, co si pamatoval, ale ne a ne si vybavit pana Radiátora. Matka říkala, že byl blonďatý, celkem drobný a milý. A měl horké ruce. Nicolas má taky horké ruce!


Frederik zavrtěl hlavou, blbost. Tenhle bručoun, který je vlastně milý, ho určitě nevozil domů a nesvlékal ho z oblečení. Frederik se nad tou myšlenkou zasmál. Bylo by nesmírně vtipné, kdyby ten, na kterého myslel téměř nepřetržitě, na chlapce bez tváře, že by to byl on. Kdesi v zákoutí duše se mu ta představa líbila.


"Tady budeš spát, v pokoji mám bordel, zapomněl jsem uklidit," slyšel jaksi z povzdálí, poněvadž nevnímal, zaobíral se svými myšlenkami. Trhl sebou, když do něj Nicolas drknul rukou a on se svalil na rozložený gauč. Spadl do dvou polštářů a na deku. Chlupatou, hnědou deku. Na pohled se zdála, že štípe.

"V kolik mám vstát?" rychle mumlal Frederik, Nicolas se totiž odebíral k sobě. Frederik jen z povzdálí, nejspíš byl u sebe v pokoji, slyšel, jak říká cosi o tom, až se mu bude chtít. Stejně byl pořád doma, skoro nikam nechodil.


***


Fabián seděl u svého domu, nějak neřešil, že sedí na studených schodech před vchodem dovnitř. Byl v mikině a kalhotách, zima mu nebyla. Nudil se, proto byl venku a pozoroval mraky a díval se do povzdálí na horu Matterhorn. Bylo to dávno, co jel s rodiči nahoru. Rád by si zalyžoval někde v okolí. Byl celkem sportovní typ, jízda na kole mu dodávala energii, nevydržel sedět v obýváku a dívat se celé dny na televizi a večer si zajít do clubu popít s kamarády. Musel se neustále něčemu věnovat. Byl zvyklý trávit většinu času na čerstvém vzduchu, proto byl otužilý. Frederik nikdy nechápal, jak může v patnácti stupních běhat po venku v kraťasech a ještě se smát. On byl vždy zakutaný ve svetru, bundě a čemkoliv, co ho zahřálo. Někdy nosil v tašce s sebou termosku s kakaem nebo kávou, aby se zahřál i zevnitř, což Fabián považoval za nezdravé. Neměl ani rád, když Frederik v letních měsících pil ledové nápoje. Jeho tělo bylo rozpálené a on do něj nalil vodu plnou ledu.


Zvedl se, oprášil si zadek, nic na něm neměl, a protáhl se. Vykouklo mu holé břicho. Zíval únavou z nic nedělání a rozhodl se, že si vyjede na kole, mínus hodně stupňů nebylo, mráz byl jen mírně a slunce bylo teplé, silně hřálo a lechtalo pokožku. Obloha byla čistě modrá. Když nasál vzduch do sebe a zavřel oči, cítil přicházející jaro. Zřejmě bylo brzo na jaro, kvetoucí stromy a zpěv ptáků, ale Fabián prostě cítil, že příliš mrazu nebude. Pouze příjemný sníh a slunce.


Usmál se spokojeně, když si vybavil tu krásu přírody, a běžel si do kůlny pro kolo. Matka mu řekla, v kolik hodin bude oběd, aby se vrátil domů a šla zase uklízet. Vrátila se z nákupu a odpoledne měla přijít její sestra, s kterou byly jak nejlepší kamarádky. Hodil na sebe větrovku, přezul si boty, čepici na hlavu a samozřejmě helmu, bez které na kole nikdy nejel, na cestu si nalil čistou vodu s citrónem do flašky a vyrazil.


Než dojel k domu Frederika, najel nejméně dvacet kilometrů po okolí. Nechal se ovívat štiplavě studeným větrem, pozoroval lidi okolo, stromy a kopce pokryté čerstvým sněhem. Ale žádné roční období pro něj nebylo tak vábivé, jako jaro a léto. Fabián, stejně jako Frederik, zbožňoval přírodu.


Když Fabián dorazil před Frederikův dům a několikrát zvonil, poznal, že není doma. Bylo to celkem zvláštní, Frederik byl vždycky dopoledne doma. Dnes neměl mít pracovní den, takže to Fabián nechápal vůbec. Podrbal se na nose a rozhlédl se okolo. Mohl tu počkat, ale lepší bylo mu zavolat a potom čekat. Daleko být nemohl, pohybovali se vždy po Zermattu a do okolních měst jezdili málo kdy. Občas si říkali, že tu jsou jako ve vězení.


"Fredy?" ozval se Fabián. Sedl si na schůdek před dveřmi, opět.

"Fabi?" optal se Frederik. Jmenovaný se jemně usmál nad Frederikovou otázkou, když se mu na mobilu objevilo jméno.

"Jo, jsem to já."

"Kde jsi?" Frederik zněl, jakoby právě šel.

"Čekám u tebe před barákem. Nudil jsem se, tak jsem se byl projet na kole a chtěl pokecat. Kdy se vrátíš?" nechtěl se ptát, kde je, nechtěl působit jako stíhačka.

"Já jdu zrovna domu od Nicolase. Musím ti to vyprávět. Normálně, Fabi, já u něj spal doma na gauči, potkal jsem ho venku v noci, vlastně k ránu, bál jsem se doma a tak jsem se procházel a on tam byl a vzal mě domu a jedl jsem jeho chleba."


Fabián se zarazil nad slovním spojením ´jeho chleba´, přišlo mu to divné. Ani se nepozastavoval nad tím, že u něj Frederik byl.


"… no a teď jdu domu."

"Tak pojď, čekám tu na tebe," odpověděl krátce Fabián. Trochu se zasmál. "Musíš mi říct o tom jeho chlebu."

"No on ten chleba pekl."

"To mi povíš tady, nemám kredit na povídání si o chlebu," zabrmlal Fabián.

"Už jdu, prosím tě," zahučel Frederik. "Víš… hrozně se na tebe těším, Fabi."


Fabián si skousl ret a chytil se za břicho, ohnul se trochu dopředu. Zašimralo ho kolem žaludku, nelíbilo se mu to, moc dobře věděl, co takové šimrání znamená, a ve spojení s jeho nejlepším kamarádem to nebylo dobré.


"Já na tebe taky, Čokyno, tak dělej, je mi zima."

"Tobě je zima?!" vyjekl nadšeně Frederik. Nejspíš zrychlil v kroku.

"Jo, je mi zima. Tak honem, chci si dát čaj."

"Joo…"


Tohle už Fabián slyšel po levici vedle něj. Frederik přišel.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ondina Ondina | 26. srpna 2011 v 19:56 | Reagovat

Terinko♥,
jsem úplně nadšená, okouzlená a omámená. Moc se mi tato tvá povídka líbí. Asi nejvíc. Je voňavá a moc sladká!:-*
Ani vlastně nevím, jak začít... Frederikem a jeho květinami? Nebo MOU láskou na první počtení, kterou je jasně NICOLAS. Já podlehla jeho kouzlu, něze, skromnosti, hebkosti a kráse. V této povídce jsem JEHO!
Nejdříve jsem prožívala chvíle, kdy Frederika Nicolas přivezl domů. Mužně tajemný,zároveň křehký a jemný blonďák.
Ty jeho ruce, oh, nádherně popsané. Samozřejmě jsem dobře vnímala koncert, kdy Frederik věděl, kdo je za ním. Jen musím přiznat, jak nádherně byl Frederik popsán: v bouři pokušení a touhy. Nebo na koncertu, když cítil tíživý pocit v oblasti svého srdce - setkal se s Nicolasem!!
Terinko, nádherně jsi popsala Frederika jako čokoládovou figurku na vánoční stromeček. Něco pro NICA!
A když se setkali - "nad horami zahřměla oblaka." Nádherněji snad ani nešlo tuto zásadní situaci popsat.♥♥♥♥♥♥
Teri, tají se mi dech z Nica stejně jako jemu z Frederika.
BTW: Ta čokoládová peříčka jsou mistrovsky popsaná a ten Nicolasův šátek...
Budu se na Nicolase opět těšit, protože si mě získal. Jde opravdu o chemii. Je jistě krásný, hodný, skromný a srdečný, upřímný. Získal si mé srdce.
Tato povídka je nááááádherná, dokonalá, něžná a hebká!♥♥♥
Budu se moc těšit na další kapitoly!♥

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 18. ledna 2014 v 16:41 | Reagovat

To fabianovo šimrání v žaludku se mi nelíbí ani trošku :-D Nechci, aby byl do Fredyho zamilovaný! Prostě ne a ne a ne a ne! :-D
A domácí, právě upečený chleba bych si dala hned! Ty mi teda děláš chutě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt