Schokolade Blumensprache 3.

2. srpna 2011 v 18:27 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti
Bolehlav a žaludek na vodě. Přílišná citlivost na sebemenší rozsypání hlíny na zemi. Trhalo mu uši zametání skleníku. Pokaždé se chytal za hlavu a cosi si žbrblal pod nos, aby jej matka neslyšela. Byl si vědom své bujaré noci, kdy to přehnal s alkoholem. Jeho pamět vstřebala pouze pár věcí.

Kokosový drink. Mojito. Vodu. Pivo. Vodu. Pivo. Vodu. Něco sladkého, co se mu lepilo nepříjemně v ústech. Vodu...

Sníh. Čísi horké dlaně. Gertruda. Sníh. Zima. Sníh. Prázdno.

Frederik zkroutil ústa do nechápavé grimasy a svůj obličej schoval pod svou čokoládovou ofinu. Neměl tendenci trhat rozverně hlavou a odfukovat si vlasy z obličeje. Styděl se sám za sebe. Styděl se před sebou. Nikdy nebyl opilý tak, že by si nic nepamatoval. Nevěděl ani, kdo do něj drinky a piva naléval. Nevěděl, jak se dostal hlavou do sněhu. Frederik nevěděl, kdo jej dotáhl domů a jak se vůbec vyhrabal z oblečení. Probudil se ráno s třeštící hlavou, hučením v uších a pocitem na zvracení. Jeho tělo bylo zpocené, pomačkané...



"Jak... jak jsem se dostal domů?" zakoulel očima. Odložil květináč stranou a klekl si ke své matce na zem. Beton jej nepříjemně tlačil do kolen. Jindy by nadával, že je ledový, nyní mu studenost byla příjemná. Skleník byl vytápěný, byla zde příjemný teplota i v mrazu, který panoval Zermattu, ale beton byl vždy studený. Frederik nad tím přemýšlel mnohokrát. Když například ležel s miskou bonbónů na břiše, líně se díval do stropu a dumal nad věcmi, které byly pro ostatní nedůležité.

Frederikova matka pozvedla obočí a na jejích rtech zahrál zvláštní úsklebek. Frederik jej viděl. Žaludek se mu nepříjemně stáhl a on se natáhl na stolek pro sklenku mléka, která mu pomáhala při kocovině. Napil se a úlevně vydechl.

"Jak ses dostal domů?" zopakovala otázku. Frederik kývl. "Ty si to nepamatuješ?" ptala se dál. Frederik zavrtěl hlavou. "Nic si nepamatuješ?"
"Ne, maminko, nic si nepamatuju. Jen vím o své kamarádce Gertrudě, o spoustě sladkého alkoholu, pivu, vodě. Hudby, sněhu... nic jiného nevím. Maminko, moc se za sebe stydím, veř mi to, mami, ale já si nevzpomínám na to, kdo mě dostal domů," Frederik se bál matčiny reakce. On nevěděl, jak se zachovala. Nepamatoval si snad ani výprask, který mohl dostat. Ale o tom nic nevěděl. Neznal svou matku, jak by se zachovala, kdyby jej viděla namol zřízeného.
"Přivezl tě chlapec."

Frederikovo stekl po zádech ledový čůrek potu. Zamrazilo jej po těle. Chlad se promísil s horkem a on nevědomky přivřel oči. Přesně takovýto pocit cítil včera. Když jej ruce neznámého držely kolem pasu. Když mu zastřený hlas šeptal do ucha... Když... když jej ty ruce strčily do sněhu a on dostal okno.

"Chlapec?" vykulil znovu oči. Trhl hlavou, aby odhodil ofinu. Foukal si k čelu. Ovšem čokoládová pápeří překážela.
"Ano, Frederiku, byl to chlapec."

Frederik zčervenal. Jeho čokoládová pokožka se jaksi zbarvila. Matka zpozorovala jeho napnuté tělo a nervozitu.

"Byl to blonďák. Takový vysoky, jemný kluk. Tintítko. Vypadal na dvacet let. Pěkný, fešák to byl. Tvářil se jak neviňátko. A navíc... měl čupřinu jako ty," zasmála se matka a rozcuchala Frederikovi vlasy. Ten na ni vykulil oči. Zaskočen tím, co mu řekla a tím, že nenadávala kvůli jeho účesu. Ona... ona mu nehubovala. Nevyčítala mu hustou hřívu, kterou shodil z hlavy. Nepravila nic zlého. Ona ho dokonce rozcuchala!

"Mami!" vyjekl Frederik. Zněl pobouřeně z jejícho chování k jeho osobě. Jakoby se pubertální kluk styděl za doteky od svých rodičů před kamarárdy.
"Co?"
"Nevím," pokrčil nos. Vypadal, že jej svědí. "Prostě... jsem překvapený z tvého chování," ale nedodal, že jej zajímal onen neznámý chlapec, který ho dopravil až před své rodiče. Frederikově matce to neuniklo, viděla, že se snaží vyhýbat tématu "Ten někdo, kdo mě dovezl domů."

"Musím uznat, že ti tyhle blasy moc sluší," hrála stejnou hru jako on. Ignorovala ono téma. "Vypadáš mnohem mladší. Akorát na svůj věk. Sluší ti to, synku, omlouvám se i za otce, že jsme byli tak... přísní a sobečtí."
"Ne, mami, to ne. Já vás chápal, ale zlobil jsem se na vás, to ano," přiznal a sklopil oči. Měl chuť se s maminkou pomazlit, ale cosi v něm mu to nedovolilo. Připadal si opravdu pubertálně.

Vstal ze země, oprášil si kalhoty a zamířil mezi květiny, které voněly a způdobovaly mu hořkosladký pocit v jeho nose.

V hlavě stále myšlenku na chlapce. Blonďák? Kdo byl blonďák. Znal mnoho blonďatých kluků? S žádným bloďákem se nekamarádil. Frederik zavrtěl hlavou, teď na to nebude myslet. V pondělí ve škole odchytne Gertrudu a zeptá se jí.

***

"Můžeš mi, Nicolasi, říct, proč jsi tak nervní a nepříjemný?" mračila se Laura na svého bratra. Připravovala oběd a nalévala horké kafe do termosky. Nicolas nesnášel kafe, které mělo být horké, studené. Když měl mít horké kafe, tak horké taky mělo zůstat po celou dobu, dokud jej nevypije. Pokud měl ledovou kávu, měla být ledová opět do doby, než ji všechnu pozře. Stejně tak tomu bylo o jeho milovaného kakaa či čaje.

"Ne, neřeknu," zabručel. Sedl do proutěného křesla u francouzského okna, kde byl vchod na balkon, a sebral noviny ze stolku. Předstíral, že si čte, ovšem jeho mysl byla úplně jinde.

"Seš bručoun!" zahalekala Laura. "S takovou povahou tě nebude chtít žádný kluk, abys věděl!"
"Nepotřebuju žádného kluka ani nikoho!" zavrčel. Skoro štěkal. Lauřa připomínal vzteklého psa, který byl jen naoko nahánějící strach. Pes, který štěká, ale nekouše. Přesně takový byl její bratr.

"Ne, ne... já vím. Tobě stačí tvoje ruka," zažbrblala a okamžitě uhnula před náletem novinového papíru na její osobu. Byla zvyklá na výbuchy Nicolase.
"Neprovokuj, sestro!" zaječel Nicolas a běžel k ní. Ano, skoro běžel. Otočil svou sestru k sobě a laškovně ji kousl do ramene. Laura se začala smát a nebránila se mu. Nikdy by jí neublížil. Nikdy by na ni nevztáhl ruku. Byl její nejlepší bratr. Jediný bratr. Byli spolu vždycky za jedno.

"Ne, ale mě opravdu vrtá hlavou, co se v Doupěti stalo, že jsi přišel bez šátku a absolutně vykolejený. Čekala jsem na tebe celou noc, abych tě mohla uložit," rýpala do něj.
"Nejsem mimino," naoko se vztekal. "Právě proto jsem naštvaný, sestro," opřel se o ni svým tělem. Lidé, které je neznali, na ně pohlíželi jinak než na sourozence.

"Neříkej mi ´sestro´, bratře."
"Neříkej mi ´bratrře´, Lauri," změkčil tón hlasu.
"Nebudu ti tak říkat, Nicy," usmála se na něj a pohladila hřbetem ruky po tváři.

"Tak... pověz mi to," zašeptala. Vymanila se se sklopenýma očima z jeho blízkosti a posadila se za stůl. Nicolas zůstal u kuchyňské linky a zaklonil hlavu. Dal se do vyprávění.

"Byl jsem v Doupěti. Moc se mi nechtělo. Přišel jsem se jen napít, odreagovat hudbou. Ale byl tam Berno. Znáš, jak mě dost sere," protočil oči. Laura kývla. Berno k nim občas chodil na návštěvu. Přiliš se vtíral. Lauře se vtíral. "Nebavilo mě se s nim bavit, vadil mi. Jen se na tebe ptal a mě to vadí. Tak jsem se sebral a odešel k baru. Jenže tam mě odchytl barman, že mám donést pití Frederikovi."
"Jakému?"
"Tomu mulatovi," zamračil se Nicolas. Na čele měl tenkou vrásku.
"Jo tenhle. Ten, co mají skleníky. Vždycky nosil ohon," přibližovala si Frederikovo vzezření Laura. Nicolas jen kývl. Dodal, že si Frederik změnil účes a začal celý večer vyprávět. Pověděl jí všechno, co se dělo, jak to probíhalo. Laura jej poslouchala a po chvilce si k ní přisedl i Nicolas. Popíjeli spolu kávu a jedli koláče, které byl koupit ráno ve večerce. Nicolasovi chutnaly s povidly, Lauře s tvarohem. Vyměňovali si poznatky a Laura při jejich hovoru odbíhala ke sporáku.

"Takže proto sis sundal šátek?" Laura si udělala culík. Bylo jí vedro. Z trouby sálalo horko.
"Jo, přesně proto. Nemohl jsem... nemohl jsem dovolit, aby mě někdo viděl," plácl se do čela. Byl tak hloupý...
"Stejně by to nikdo neřešil. Řešíš to jen ty sám v sobě. Jsi moc uzavřený, Nicolasi," Laura si byla vědoma toho, že se její bratr svěřuje a důvěřuje jen jí. Nikomu jinému nikdy neříkal svá tajemství, své bolesti, problémy, své pěkné zážitky. Vlastně všechno pěkné mělo souvislost jen s jeho sestrou. Bernovi kamarády nikdy nebral za kamarády a už vůbec ne za přátelé. Vždy měl touhu se vmísit k někomu z party jinde. Třeba té partě, kde byl Frederik. Měl spoustu kamarádů i přátel. Alespoň tak to viděl Nicolas. Rozhodně lidé, mezi kterými se pohyboval Frederik, byli lepší, než ti, s kterými se stýkal on. Oni byli pouhá fraška, přetvářka a vypočítavost. Nicolas to nesnášel. Nevěděl, jak se jich zbavit.

"Jdu do lesa," najednou se zvedl od stolu. Ze židle sebral šátek, který si uvátal na hlavu a zapnul se do velké mikiny.
"Cože? Teď?" divila se Laura. Nepobírala Nicolase. "Za chvilku bude oběd."
"Jdu do lesa," zopakoval Nicolas a hrnul si to do předsíně. Laura odhodila vařečku a šla hned za ním.
"Co tam budeš dělat?"

Nicolas se na ni jen podíval a neodpověděl. Vždy se kamsi záhadně vytratil, aniž by něco vysvětlil. Byl podivín.

"Počkej ještě," chtěla jej zadržet. "Ona... jeho matka ti nabízela večeři, jsi říkal?"
"Jo. Ale teď musím do lesa. Přijdu na jídlo, neboj se. Jen si musím odskočit," ovázal si barevnou šálu kolem krku, mávnul na Lauru a zmizel za dveřmi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 4. ledna 2014 v 14:34 | Reagovat

Nicolas je strašně tajemný! A štve mě, že neznáme jeho tajemství :D Je to hrozný s tou mojí zvědavostí :D
A taky mě zajímá, proč pořád nosí šátek ;) A proč si ho včera když byl s Fredem sundal? :-o Já vím, že v tom asi nic nebude :D ale já to potřebuji vědět..a nebo jsem si něco blbě přečetla a nepochopila to :D
Kadžopádně fakt super :) Moc mě to baví! ;)

2 Karin Karin | 21. října 2016 v 13:59 | Reagovat

Zajímalo by mě proč Nikolas nosí pořad šátek. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt