Schokolade Blumensprache 4.

2. srpna 2011 v 18:30 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti

Víkend uběhl jako voda a Frederik byl nucen splňovat povinnou školní docházku proti své vůli. Možná by bylo lepší říct, že proti své neustálé bolesti hlavy a žaludku. Nedokázal sníst nic jiného, než jogurt či cornflakes, nebo medové lupínky v mléce. A mléko byla jediná jeho tekutina, kterou do sebe dostal. Jeho matka do Frederika násilně nalévala alespoň pomerančový džus, když každý doušek vody skončil v záchodové míse.

Frederik si už nevěděl rady, co má jíst.
"Mami, budu jak blbeček s krabicí mléka a medovými lupínky," rozhazoval rukama vedle své matky bílé pleti, která mu připravovala svačinu do školy.
"Frederiku, nebuď hloupý pubertální kluk," pozvedla obočí. Frederik zalapal po dechu.
"Nejsem. Jsem dospělý!"
"Jo?" podala mu matka misku s víčkem.
"No, dobře. Je mi šestnáct. Ale nechovám se přece jak nějaký hlupák. Nebo ano?" vykulil na ni smaragdové oči a nevědomky našpulil rty. Měly narůžovělou barvu díky balzámu s příchutí lesních jahod. Nebyla to rádoby jahodová chuť a vůně, byla jakoby jste mezi prsty rozetřel ono sladké ovoce.

"Jsi jiný už tak. Můžeš mít jinou svačinu."


Matka jej škádlivě probodla pohledem. Měla skoro stejně barevný pohled. Frederikův byl ale jemnější a laskavější. Půvabnější.
"Mamii! Nech toho. Nedělej si ze mě srandu..." zahučel Frederik. Bylo mu trapně už teď doma. Ach, jak ho to štvalo, že je v tomto věku tak hloupý. Věděl o tom, že je trapný on a ne jeho svačina. Myslel si, že lidé kolem dvaceti určitě neřeší takové věci a nejsou tak ostudní. Ooh, proč jen je puberta tak potupující? Na to se mu ještě nepodařilo přijít.

S povzdechem si hodil do tašky mléko a lupínky. Flašku pomerančového džusu a políbil matku na tvář.
"Díky a měj se," chystal se jít do předsíně a obléct se. Matka jej ještě zadržela.
"V kolik přijdeš?"
"Nevím. Chci s klukama do parku. Ale neboj, přijdu ti pomoct do skleníku! Pa, mami."
"Napiš smsku."

To už Frederik neslyšel, poněvadž byl rychlý jako střela a zmizel z domu, míříc na autobusovou zastávku.

***
"Fakt, příští víkend je koncert místní bandy. Musíš jít se mnou, Fredy, prosím," sedl si naproti Frederikovi Fabián a díval se svému kamarádovi do očí. Frederik měl kamennou tvář. Nemohl z jeho výrazu nic vyčíst. Působil lhostejně.
"Nevím, rozmyslím si to," pravil Frederik. Rozdělal mističku s medovými lupínky. "Navíc… možná mi to mamka nedovolí," pokrčil rameny. Byl zaražený a Fabián nevěděl proč. "A co to bude za kapelu?"
"Copak seš hluchý? Říkám, že místní. Teď nevím jméno, ale prostě… hraje tam ten Berno a jeho nejlepší kámoš," opřel se Fabián o školní lavici. Byla oprýskaná. Počmáraná fixami. Dřevo se odlupovalo a Frederikova zábava o hodině byla, že se těchto zbytků skoro třísek zbavoval a nůžkami ho odstříhával, za což byl mnohokrát potrestán poznámkou.
Frederik si odfrkl. Rozhlédl se po spolužácích, kteří se mezi sebou bavili a dělali blbosti. Zahanbeně vytáhl krabici mléka a Fabián se ušklíbl.
"Hey, já to věděl…" zahučel dotčeně Frederik. Pohodil hlavou a jeho čokoládová hříva odletěla z jeho očí.
"Vole, neřeš. Chci vědět, jestli půjdeš," naléhal Fabián a byl pobaven Frederikovým výrazem.
"Nic ti neřeknu, dokud budeš hypnotizovat to mléko," našpulil rty a dělal uraženého. No… on možná byl, Fabián se domníval. Chápal jej, že se styděl vytáhnou skoro před třiceti pubertálními lidmi mléko a připravovat si svačinu.
Zdálo se, že to nikdo neřešil a Frederik usoudil, že je opravdu skandální a hloupý přesně tak, jak si myslel. Nafoukl se a opřel si hlavu o ruku.
"Mě nic nebaví…" postěžoval si. Fabián nebyl ohromen, ale depka, jak mnohdy říkají všichni nanicovaté, nevyhovující náladě, se u Frederika viděla málo kdy. Vždy byl tak pozitivně naladěn. Uvolněn. Působil vyrovnaně.
"Co ti je? Seš divný…" protočil Fabián své hnědé oči a hodil si nohy na protější židli. Prohrábl si ořískové vlasy a podrbal se v hlavě. Frederik povzdechl. Sesunul se zády níž a svěsil ruce podél těla. Měl na sobě zelené tričko s krátkým rukávem. Dlouhé, úzké džíny a zelené confere boty s bílou podrážkou. Fabián si nezapomněl všimnout, že Fredy sladil i doplňky. Ovšem jeden jediný náhrdelník z dřevěných korálků nosí pořád. Usoudil, že mu sluší nejvíce.
"Já nevím…"
Fabián jej pozoroval. Ne… nedokázal na nic přijít. Na nic kloudného.
"Kdybych tě neznal, myslel bych si, že ses zabouchnutý do nějakého… týpka," šeptnul. Sice téměř všichni ze třídy a jeho kamarádi věděli, že Frederikova náklonnost prahne spíše k chlapcům, než-li k dívkám, ale nemuseli slyšel jejich rozhovor.
Frederikovi se rozbušilo srdce a měl pocit na zvracení.
"Já? A do koho asi?" zamumlal skoro nesrozumitelně a zněl jaksi nepřesvědčivě. Připadal si naprosto šílený. První, co se mu zjevilo před očima… vlastně na jeho těle, byly ty mužné, avšak jemné ruce, jenž jej držely za boky. Zavřel oči a frustrovaně vydechl. Rozhodl se, že nebude paranoidní a nebude si připouštět, že by byl schopný se zamilovat do rukou. Naprosto cizích rukou. Rukou neznámého blonďáka, který jej odvedl domů a svlékl jej v posteli a…
"Fredyy! Hey, kámo, vnímáš mě?" hučel Fabián naprosto rozmrzelý. Drknul do Frederika a zamračil se. Ten sebou trhnul a zavrtěl hlavou. Vlasy se mu neposedně rozutekly po čele. Snažil se vyhnat své myšlenky a pocity z hlavy.
"Jo, jo…"
Takhle to dál nejde. Zblázní se, jestli nezjistí, kdo to byl. Bude se muset shodit i před svým nejlepším přítelem a zapátrat. Jeho pocity v okolí hrudi a žaludku byly skličující a zoufalé. Snad sám přesně nevěděl, kde se cítí divně. Byla to snad duše? Touži znát tvář a jméno onoho chlapce. Chtělo se mu brečet a nedokázal pochopit důvod. Nesmí se poddávat neznámému bez tváře. A je přeci úplně absurdní, aby jej bolelo u srdce. Nezná ho. Nezná!
"Fabi, prosím tě, pojď na záchod," zvedl k němu snad až uslzený pohled. "Potřebuju obejmout."
***
Zvednuli se oba z lavice, vzali své svačiny a zamířili na chlapecké toalety. Zavřeli se v jedné malé kabince a Fabián usedl na zavřenou mísu. Rozevřel svou náruč a nechal tak svého kamaráda do ní vplout. Byla zde zima a nepříliš to tu příjemně vonělo.

"Fabi, jsem tak divně zoufalý a zmatený..." zafňukal Frederik a zabořil svůj jemný obličej do Fabiánova tmavě modrého trička. Bylo cítit jeho deodorantem a parfémem. Ta svěží, sportovní vůně byla čokoládovému chlapci tak známá a důvěrná. Stejně jako její majitel. Byl jeho nejlepší přítel. Věděl o něm všechno.
"Co tě trápí, čumáčku?" pohladil ho po tváři. Frederik se zaculil. Takto mu říkal často. Pouze, když byli o samotě a nikdo je neviděl. Frederik byl rád a přijímal každé něžně zacházení. Jak mnohdy řekl Fabián, Frederik byl mazlíček. Přirovnával jej k rozmazlenému štěněti. Když se na vás onen chlapec podíval, museli jste jej okamžitě obejmout a umačkat v záchvatu rozněžnělosti.

"Pořád myslím na toho kluka, co mě držel kolem pasu."
Fabián se zamyslel. Nevěděl o nikom, kdo by se Frederika dotýkal na bocích.

"Jaký kluk?"
"Ty nevíš?" zafňukal zase Frederik a přitulil se blíž. Pomyslel na to, jaké by bylo, kdyby jej držely dlaně neznámého. Sakra, ony byly tak pevné a horké. Píchlo ho v podbřišku a hledal pití.
"Ne," nahnul se Fabián k zemi a z batohu vytáhl svou láhev vody. Podal jí Frederikovi a ten se žíznivě napil.

"Hele, Fredy, ty jsi jak smyslů zbavený. Seš jak v horečce," dělal si starost. Sáhl mu na čelo. Hořel. Frederik sebou cukl. Mračil se a nepřál si, aby mu sahal na čelo.
"Jo!" vyjekl. "Protože... protože... Fabi, jsem šílený! Cítím ho pořád na sobě! Čím dál tím víc na to myslím! Na to horko! Ooh, sakra, mám chuť být tak sprostý!"

Fabián se usmál, hned se zakryl rukou. Frederik nesmí vidět, že se směje. Bylo tak roztmilé, když se zmítal v bouři pokušení a touhy.
"Jsi prostě nadržený," utrousil mezi rty a jak si myslel, dostal zezadu pohlavek.
"To není nadrženost!" Frederik popuzeně vstal z Fabiánova klínu.

"Nečerti se..." zabroukal. Frederik zalapal po dechu. Jak mu mohl ještě tohle říkat? On se mu tu zpovídá ze svých úzkostných pocitů a on jej označí za nadržence.
"Víš co? Jdu zpátky do třídy. Začínáš být stejně tupý jako všichni odtud! Myslíš rozkrokem a ve všem vidíš sex!" vztekal se. Čokoládové tváře nabíraly červený nádech. Fabián vstal.
"A ty ne?" zapřel se rukou vedle jeho hlavy. Upřeně si hleděli do očí. Byl to jakýsi vnitřní boj na straně Frederika a pobavenost u druhého. Fabián jej znal jak vlastní boty.
"Ne!" vyštěkl Frederik a chtěl proklouznout zpod chlapcova těla, Fabián se začal smát a opřel se o dveře, čímž odstrčil maličkého stranou.

Frederik měl chuť mu dát facku. Vztekal se uvnitř sebe.
"A to přesvědčuješ mě nebo sám sebe?"
"Fabiáne, neštvi mě!" odvážil se a zaútočil na jeho ramena. Byl proti všem tak jemný a křehký, že neměl šanci ani v přátelském boji vyhrát.

"Čumáčku..." strhl jej Fabián zpět do své náruče. "Přiznej si to. Víme to oba."

Frederik opět frustrovaně zakňoural a ovinul paže kolem Fabiánovy hrudi. Ten se usmál a vložil mu jemný polibek do vlasů. Frederik poraženě vydechl.
"Dobře..." zahučel do látky trička.
"Co dobře?" ptal se zbytečně. Věděl, na co Frederik odpovídá.
"Jsem nadržený."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 4. ledna 2014 v 14:42 | Reagovat

Fredy je tak strašně roztomilý, že mám chuť si jej nechat sama pro sebe! :D Fakt jsem se do něj úplně zbláznila :) Je úžasný!

2 Karin Karin | 21. října 2016 v 14:06 | Reagovat

Fabian jej prokouknul. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt