Schokolade Blumensprache 7.

2. srpna 2011 v 18:40 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti



Jdi domů, jdi domů, jdi domů...

Frederikovi hučelo v hlavě. Svět se s ním zamotal a udělalo se mu slabo. Takovou nabídku by nečekal. Byl v šoku a viděl rozmazaně. Připadalo mu, jakoby se díval přes jakýsi opar či mlhu. Bylo to tak zvláštně svazující, nepříjemné. Potil se, chtěl na čerstvý vzduch. Jediné, co mu pomohlo bylo hrdlo flašky u jeho rtů. Ta věc chutnala po čaji a v nose jej náhle šimrala vanilková vůně. Zhluboka, splašeně dýchal. Byl tak malátný, dezorientovaný... ten vanilkový člověk seděl vedle něj. Frederik se musel hlavou opřít o něj a zavřel oči, když ucítil horkost na svých zádech. Tiše vydechl. Hrozně se mu chtělo spát, cítil se najednou bezpečně.
Sám si neuvědomoval, kdo jej uklidňujícně hladí po rameni. Nedokázal rozlišit, který z mužů to byl. Frederik možná nevěděl, zda je pořád v clubu. Ty dotyky byly tak známé, vroucí, dávaly mu pocit ochrany. Možná si myslel, že poklidně spí ve své posteli a zdají se mu jeho nepochopitelné sny o onom chlapci z diskotéky. O panu Tajemném, jehož jméno před ním bylo utajeno. Jehož tvář neznal. Znal jen dvě velké dlaně, které jej přiváděly do oblak. Jenž jej mámily.


"Odvezu ho..."
"Kam?"
"Domů..."
"Ty víš, kde to ptáče bydlí?" podivil se Sebastian.
"Jo," odpověděl stroze Nicolas. Popadl Frederika a přehodil si jej přes rameno. Frederik jen cosi zamručel, usínal. Sebastian krčil obočí, vůbec nechápal, co se to tu děje a proč Nicolas reaguje tak rázně.
"Nicolasi, počkej, odkud ho znáš?!" volal za ním, když byl blonďák mezi dveřmi a naprosto jej ignoroval, dělal, že Sebastiana neslyší. Berno chytil Sebastiana za rameno.
"Vole, nech ho být."
"Jaký nech být?! Chová se jak kokot!" vyjel na Berna a odstrčil ho od sebe. Berno povzdechl a díval se, jak se jeho kamarád snaží opít. "Nechápu, Berno, jak se s ním můžeš bavit. Je tak nudný!"
"Hele, tak to přeháníš. Mám Nicolase už rád," zamračil se Berno. Vzal si další láhev piva a sedl si na Frederikovo místo. Myšlenkami byl u Laury.
"Seš idiot. Využíváš ho."
"Drž hubu, ti říkám! Možná ho využívám, ale rozhodně ho mám už rád! Teď už jo!"
"Ale Nicolas tebe možná ne," ušklíbnul se jízlivě Sebastian a vysloužil si tak od Berna naštvaný pohled.

***
Nicolas se mračil na vozovku, pevně stiskával volant a kontroloval rychlost svého sportovního auta. Z pootevřeného okýnka nechával do interiéru protékat čerství, chladný, snad až ledový vzduch. Pokaždé, když otočil na mikrosekundu hlavu, mohl tak obdivovat křehkost čokoládového chlapce, jenž spal na sedadle s hlavou opřenou o okénko. Příjemně jej chladilo do čela, Frederik to nevnímal. Byl v říši snů. Nicolas si připadal jako jeho osobní bodyguard, jenž ho přivádí z každé akce v podnapilém stavu domů. Rozmýšlel si v hlavě scénu, co řekne Frederikově matce. Přece jen to už bylo hloupé podruhé jej vozit... možná že dnes nebyl Frederik tak mimo dimenzi, ale rozhodně vypadal unaveně. Jeho spánek byl tvrdý a Nicolas usoudil, že nejlepší bude, aby se vyspal v teple své postele.

Zastavil na odpočívadle u kraje silnice, spustil výstražná světla, jenž prorážela plášť noci, a rozsvítil malé světlo uvnitř auta. Podíval se na sebe do zpětného zrcátka, a ač nerad, strhl si z hlavy šátek. Nesmí jej nikdo vidět u žádného domu s pokrývkou jeho vlasů. Nikdo z 'kamarádů' ho bez šátku pořádně neviděl, nikdo nepředpokládal, že by bez něj vylezl ven.

***
"Ne, ne. Madam, já opravdu nemůžu..." nestihl doříct Nicolas a už byl vtažen milou ženou do domu. Frederikova matka nechápala, proč její syn není u svého kamaráda Fabiána, jak bylo domluveno, ale nyní přitahoval její pozornost Nicolas. V hlavě si říkala, že je v tom něco zvláštního, když jejího malého chlapečka už podruhé vozí domů tento milý, sympatický chlapec.

Byla oblečená v dlouhé noční košili, přes níž měla přehozený župan světlé barvy. V domě se svítilo a oproti venkovní teplotě hluboce pod bodem mrazu bylo uvnitř příjemně teplo, což Nicolasovi přes své protesty na pozdně večerní návštěvu přišlo vhod.

Frederik visel matce přes rameno, Nicolas ho předal rodičce a chtěl zmizet. Nemohl dopustit, aby se ten čokoládový drobek probudil a došlo mu tak, že ten, jenž jej minulý týden přivedl domů a uložil jej k spánku, byl právě on. A viděl ho s šátkem, nepřišlo v úvahu, aby ho teď měl vidět 'přirozeně'.

"Chlapče, ale no tak, Frederik bude jistě rád, když vás tu ráno uvidí."

Nicolas se zhrozil a vykulil oči, jednou nohou už byl za dveřmi, když ho Frederikova matka zatáhla za kapuci zpátky. Nicolas jen zoufale zakňučel a Frederik zamlaskal své matce do ucha.
"Madam, já opravdu musím," Nicolas vypadal, jakoby se měl každou chvíli rozbrečet, když krčil nos a čelo k sobě. Jeho brada byla zmačkaná. Ruce se vzájemně drželi.
"Kam?" nedala se odbýt, musela zjistit, kdo ten kluk je.
"Domů. Mám malou sestru a moje rodiče vstávají brzo ráno do práce, hlídám," Nicolas měl přesvědčivý výraz i tón hlasu. Vymýšlel si z hlavy první, co jej napadlo.
"Tak mi dej na ně číslo a já jim řeknu, že jsi u nás..."
"Ne!" vykřikl Nicolas. Frederik sebou trhnul a Nicolas sebou málem praštil o zem, jak se lekl, že jej probudí. Byl tak hloupý, proč křičel jak blázen? To by tak vypadalo, kdyby místo rodičů zvedla telefon Laura a prozradila tak, že se madam k žádným rodičům nedovolala a možná by jí prozradila jméno rodiny a samotného Nicolase.

"Mami..." zakňučel Frederik, když jej jeho matka hladila nevědomky na šíji. Nicolas si už vážně připadal, že zešílí, toužil vypadnout pryč odtud. Okamžitě zmizet z blízkosti tak zvědavé matky čokoládového kluka.

***
"Fabi...? Jo, aha. Dobré ráno. Je tam Fabián?"
"Fabián spí. Celou noc kontroloval mobil a díval se z okna, zda nepřijde jeho kamarád. Proč? Kdo volá?"
"Paní Bergerová, tady právě ten jeho kamarád, za kterého čekal..."
"Frederiku?!" vykřikla, Frederik sebou škubnul a odtáhl si sluchátko od ucha.

Fabiánova matka byla silnější než ta jeho, alespoň tak to Frederik pociťoval, ovšem že Fabián to shledával opačně. Obě matky byly divné, možná jako každá matka. Frederik si sám uvědomoval, že v jeho věku mu připadají jeho rodiče strašné vykopávky. Nechápal, jak mu nemůžou rozumět věcem, které jsou tak obyčejné a samozřejmé, jako hodiny surfovat po tumblru a smát se fotkám a animacím jeho oblíbenců. Byla to tak cool zábava pro chvilky plné lenosti a únavy... zlepšovalo mu to náladu.
"Prosím, nekřičte, nejsem hluchý..." šeptnul opatrně, nebyl si jistý, zda nebyl drzý. Zívl si, promnul opuchlý obličej a když zavřel oči, zamrazilo jej po těle. Zase cítil ony 'radiátory' na svých bocích. Cítil jejich horkost na svém krku.
"Promiň," omluvila se paní Bergerová, zněla zahanbeně. Vytrhla tak Frederika ze svých snů a vzpomínek na doteky neznámého, jenž jej odvezl domů i včera v noci a on opět spal.

"Sakra, proč mi ho nemůže vyfotit?!" praštil budíkem o psací stůl, než si uvědomil, že se znova zamyslel a na druhém konci drátu sluchátka má mamku svého nejlepšího kamaráda.
"Cože?"
"Nic, nic. Prosím, vzbuďte mi broučka..."
"Broučka?"
"Říkáme si tak. To neřešte. Zavolejte mi ho, klidně vám dám několik květin do bytu zadarmo, hlavně mi dejte Fabiána."
***

Frederik seděl na své posteli se zasněným výrazem. Objímal polštář a obdivoval podvečerní déšť za okny. V pokojíčku měl příjemně teplo. Jeho oranžovo červené povlečení a záclony byly tak příjemné na jeho oči a dohromady s muzikou, kterou poslouchal, vše působilo tak otupujícně. Poslouchal jeho oblíbeného rapera DenOne. Zbožňoval song s Ninou Valentinou, byl smutný, ale jemu se zalíbil hned napoprvé, když na něj narazil. Pamatoval si přesně, jak to bylo. Hledal na youtube videoklip Bushida, zadal Most Wanted a vyjel mu onen song. Okamžitě mu došlo, že to Bushido není, ale melodie této písničky si jej získala.

Povzdechl si a svalil se do peřin.
"Achjo... proč mi nikdo neřekne, kdo je ten záhadný chlapec?" zabroukal sám pro sebe. Možná by měl mamince darovat Barborky, říkají, že když člověk mlčí, je víc zajímavý. Proč by je dával mamce? To ten kluk mlčí a neřekne jí své jméno.

Frederik se nervózně přetočil a sedl si. Měl toho dost. Sebere se a půjde k Fabiánovi. Ještě mají celé odpoledne volné. Neděle byly tak dlouhé a on je tak nenáviděl. Za prvé, druhý den byla škola. Za druhé, musel dohánět všechny úkoly a učení. A za třetí... prostě se mu nechtělo do školy.

Vstal rázně z postele, rád by se upravil, aby vypadal sladěně, ale Fabián bydlí pár ulic od něj, nebude se s tím zabývat. Vytáhl ze skříně dlouhý svetr zeleno hnědé barvy, proužkovaný, a oblékl si jej. Sahal mu těsně pod zadeček a podtrhoval tak jeho štíhlou a křehkou postavu. Vlasy si prohrábl rukou. Stačilo ještě džíny, zelené boty a mohl vyrazit ven. Ještě mobil a kabelku.

Seběhl schody a dole oznámil mamce, že jde za kamarádem. Zapomněl vypnout muziku, ale to pro něj bylo nepodstatné.
"Zase mi tě přiveze ten blonďák?" vykoukla matka ze dveří kuchyně, když si Frederik bral bundu a šálu. Přes jeho čokoládovou kůži bylo poznat, jak se červená, a jeho matce tak připadal rozkošný. Nezlobila se na něj, což se Frederik divil.
"Mami..." zabručel, bylo mu trapně. Nasadil si huňatou čepici. Na čele mu vykukovaly čokoládová pápěříčka. Vypadal jako belgická pralinka. "Jdu za Fabiánem, potřebuju s ním mluvit."
"Ať přijde na večeři. Může tu přespat. Zavolám Grétě, určitě ho pustí."
"Dobře..." usmál se svými zářivými zuby. Jeho matka byla nějak ochotná. "Tak jí zavolej a já jdu. A..." když byl mezi dveřmi, strčil hlavu dovnitř. Hravě se usmíval. "Mohla bys udělat zapečené brambory, čusky," zasmál se, zavřel za sebou a šel za svým nejlepším kamarádem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 4. ledna 2014 v 21:26 | Reagovat

Ta poslední věta Fredyho mě dostala :-D Vlastně ani nevím proč, ale musela jsem se strašně smát :-D
A konečně vím, proč si Nikolas někdy ten šátek sundává a nikdy jej zase z hlavy nedá ani na chvilku pryč :)

2 Karin Karin | 21. října 2016 v 21:23 | Reagovat

To jsem zvědavá kdy se setkají Fredy je zlatíčko. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt