Schokolade Blumensprache 9.

2. srpna 2011 v 18:47 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti




"Jo, Frederik si nepamatuje, kdo ten chlapec je. Prý vůbec neví, kdo by to mohl být. Ale já jsem ho viděla. Je moc pěkný, takový nervózní, tajemný," vyprávěla Frederikova matka nadšeně Fabiánovi, který se smál, pokukoval po svém čokoládovém kamarádovi a jedl jakýsi dort. Frederik byl rudý až za ušima. Pomalu sjížděl zadkem po židli dolů, nenápadně, aby byl co nejméně vidět. Poslouchat svou matku bylo dost ponižující a otřesné. Možná ne ponižující, ale... trapné. Bylo mu trapně.
"Já vím, Fredy mi to říkal. Ale tak ten kluk jednou řekne, jak se jmenuje. Víte co, budu chodit s Fredym pít a pak uvidím, kdo to je. Jak vypadal?"
"Blonďák. Takový drobný. Ne jak Frederiček, ale drobný byl. Hubený. Moc příjemný. Chtěla jsem, aby zůstal přes noc, ale musel jít hlídat sourozence."

"Mami!" vyjelk překvapeně Frederik, posadil se rovně. Ruce zapřené o stůl. "Cože jsi mu řekla?!" nemohl uvěřit svým uším, konsternovaně zíral v šoku na svého kamaráda, smějícího se do hrnku s čajem a jen nechápavě mrkal.

"Ale broučku, proč by tu nemohl spát? Aspoň by jsi ho viděl."

Frederik na to neměl co říct. Vidět ho chtěl, ale ze všeho nejvíc chtěl chtít ty dva horké radiátory. Právě mu proběhla v hlavě myšlenka, že dlouho nebyl pít.
"Jdu se umýt, zatím tu rozebírejte pana Tajemného," vstal od stolu, přičemž zakopl o vlastní nohy, strčil do Fabiána, aby jej tak potrestal za to, že se mu směje, a odešel do koupelny. Trochu se zkulturnit pro večer u televize a spoustou jídla.

***



Frederik po koupeli vypadal jako čokoládový krém. Čokoládový krém s příchutí buráků. Nebo lískových oříšků. Nevěděl, který čokoládový krém měl radši, oba dva mu moc chutnaly. Vyšel z koupelny vláčný, tělo prohřáté horkou vodou, zabalené v zeleno hnědém županu. Bosý ťapkal po podlaze do svého pokoje a odhrnoval si z čela mokrem slepené čokoládové vlasy. Promnul je mezi prsty a sednul si na postel.

Fabián seděl na zemi, hrabal se v hromadě dvdček, vždy udělal Frederikovi bordel, a díval se na něj.

"Proč tak koukáš?" usmál se Frederik, jemným pohybem ukládal svá cingrlátka do nočního stolku, aby si je mohl ráno vzít. Zbožňoval dřevěné korálky a různé barevné doplňky k tomu, jenž se hodily k jeho oblečení.
Sáhl po čokoládovém balzámu na rty a potřel si jím své lehce růžové polštářky. Měl rád čokoládu a mít čokoládový balzám na rty se svým vzhledem bylo rozkošné.

"Vypadáš jako čokoládová figurka na vánoční stromeček," kulil na něj oči Fabián. "A voníš tak. A tvoje vlasy jsou jak rozteklá Nutella."

Frederik se začal smát, Fabián vypadal tak vážně. Snad až obdivně na něj zíral a sbíhaly se mu sliny.

"Seš blbý. Tak si pojď kousnout, jestli nejsem náhodou pravá čokoládová figurka," uchechtl se. Uklidil balzám. "Ale myslím, že kromě čokoládově chutnajících rtů díky balzámu čokoládově chutnat nebudu. Kdyby jo, tak se dávno sním," zasmál se nahlas a vstal z postele. Klekl si k Fabiánovi a trochu si upravil župan na kolenou.
"A nedívej se na mě tak upřeně, nebo se budu stydět," obejmul se rukama a stydlivě se podíval kamarádovi do očí. Nevěděl, proč se styděl. Přirovnání k sladkostem mu lichotilo.
"Jsi moc hezký, víš," broukl Fabián a prohrábl Frederikovu čupřinu. Frederik sklopil oči a usmál se. Bylo mu s Fabiánem hezky, příjemně.
"Vím, říkáš mi to dost často."
"Vadí ti to moc?" polekal se hnědovlasý kluk a stáhl se do sebe.
"Ne, to vůbec. Nemyslel jsem to zle," chytl ho Frederik za ruku. Tahle situace byla zvláštní. Příliš důvěrná. Nebylo to poprvé, kdy měli spolu takové chvilky. Vždy na ně ale zapoměli. Fabián k němu zvedl oči, kterými sjel na Frederikovi rty.
"Pamatuješ na naše prázdniny? Jak jsme leželi venku a říkali si, co bychom..."
"Jo..." řekl hned Frederik, zářivě se usmál na kamaráda. "Ale já to myslel doopravdy. Líbilo by se mi tě dotýkat..."
"Já vím, já to myslel taky vážně, že bych... tě chtěl líbat," Fabián se ošil a zavrtěl sebou. Podrbal se ve vlasech tak, že se celý rozcuchal a na Frederika se usmál. "Tak to někdy zkusíme, až to půjde samo od sebe."
"Třeba večer, až půjdeme spát," nahl se k němu Frederik a líbl Fabiána do koutku rtů. Ten sebou otřásl a zavřel oči.
***

"Ten film je o ničem, proč tu máš takové blbosti?" smál se Fabián, pojídal Nutellu a házel si do ní s Frederikem oříšky. Několik druhů oříšků. Lískové, mandle, buráky... přesně tak, jak Frederik vypadal, když se vykoupal.
"To kupuje máma v trafice, prý že byla sleva," zasmál se Frederik a celý svůj hnědý prst namočil do čokolády. Vytáhl jej obalený onou hmotou a labužnicky si jej strčil do úst.
"Jsem asi blbý, ale mě pořád fascinuje tvoje hnědost," Fabián se pořád smál, strčil čtyři prsty do čokolády a řekl: ,,Teď jsem čokoládový jaký ty."

Frederik zavrtěl hlavou, vlasy mu létaly do očí.
"Ne, já jsem čokoládovější, protože jsem sám o sobě sladký," zahihňal se a udělal svoje "hii".
"Chci mít s tebou děti, aby byly barevný. Strakatý," dělal si srandu Fabián.
"Seš blbý," strčil do něj Frederik a rozmázl tak Fabiánovi čokoládu na jeho spací tričko. "Strakaté dítě. Nejsem ženská a ani kráva, abych rodil strakaté děti."
"Ne? Já myslel, že to umíš."
"Rovnou paterčata, dívej, už jsem těhotný," Frederik se smál, vzal z postele polštář a vyplnil si jim pyžamo pod županem, který si zavázal přes své břicho. "Jsem unavený, jdu spát. Najedl jsem se a teď musím spát a až se vzbudím, zase se najím, abych měl lepší náladu a pak půjdu zase spát..."
"Jo, a budeš kynout a kynout..."
"Ticho, naše děti to potřebují."

Pokojem se rozlehl hlasitý smích. Kluci dělali blbosti.
Smáli se a pošťuchovali, přelézali přes sebe a lechtali se po celém těle. Fabián tahal Frederikovi polštář, jejich malé miminko, z pod pyžama a Frederik se naoko rozčiloval, že nemůže rodit, že je brzy.

"Jsem v pátém měsíci, blbe!"
"Jo? Já myslel, že v devátém, chci ta paterčata, lásko!" dělali si srandu.
"Tak si počkej," zazubil se Frederik a strčil si polštář znovu pod pyžamo, když někdo zaklepal na dveře a upozornil, že jde dovnitř. Ten někdo byl Frederikova matka.

Kluci sebou trhli, Fabián seděl na Frederikovi, vypadalo to poněkud... jak říká Frederik, úchylně.

"Neruším?" pozvedla obočí, držíc kliku v ruce a dívala se na svého syna, který předváděl těhotenství a držel svého kamaráda za ramena. Matka mírně zčervenala, hlavou jí proběhla myšlenka, že je vyrušila při něčem intimním.

"Uhm, ne, mami," odpověděl Frederik rozpačitě a posadil se, čímž shodil ze sebe Fabiána. Ten se usadil k pelesti postele a skrčil kolena k sobě. Matka zavřela dveře.
"Potřebuju s tebou mluvit, synu."
"Mluv," usmál se Frederik. Byl rozjařený ze hry.
"No..." matka nevěděla, jak požádat o promluvení o samotě.
"Mami, řekni mi to normálně před Fabiánem, on stejně ví o mě všechno," podíval se Frederik na svého kamaráda a věnoval mu důvěrný úsměv, kterým mu říkal, že je jeho nejbližší člověk. Fabián to věděl. Úsměv mu vrátil.

"Dobře," matka si povzdechla a sedla si na kraj Frederikovi postele na rozházené přikrývky. "Volal mi táta z Afriky a budu tam muset jet."
"Já vím, už jsi mi to říkala dávno."
"Ano, ale nevěděla jsem kdy, táta mě tam potřebuje teď. A..." sklopila oči. Bylo jí hrozně, nechat svého syna takovou dobu bez rodičky bylo něco, co jí vadilo. "Budu tam muset být nejspíš do konce léta. Vzhledem k tomu, že je zima..." podívala se zoufale na Frederika, který zíral s otevřenou pusou a snažil se si uvědomit tu dobu. Bylo to těžké, nedokázal si to představit, vždy byl s matkou, od mala. Starala se o něj, vždyť on byl ještě dítě! Nedokázal se sám o sebe postarat.
"Ale... mami!" vyjekl úzkostlivě.
"Broučku, prosím, hlavně nenadávej a nevztekej se, nedělej mi to ještě těžší!" natáhla se k němu a silně jej obejmula, tiskla ho k sobě a předávala mu mateřskou lásku polibky do vlasů. "Mohl bys přijet na prázdniny, až nebudeš mít školu."

A co ta zkurvená doba mezi tím? Proběhlo Frederikovi v hlavě a zavřel oči, mačkal svou matku a bránil slzám ve svých očích, aby pronikly skrz řasy na jeho tváře. Fabián mlčky seděl a pozoroval to, měl chuť Frederika obejmout, udělat takový sendvič, kde bude čokoláda mezi dvěma bílými sušenkami.
***

Nicolas seděl v kuchyni s haldou papírů na stole, jeho hlava byla plná práce a starostí, potřeboval vypnout mozek, trochu volna. Bylo toho na něj moc vyřizování a domlouvání, nepamatoval si, kdy měl naposled volno. Nepamatoval. Každý den pracoval. A to nemluvě o tom, že měl jet se sestrou kamsi na Greenpeace vyřizování, ale ještě něvěděl, kam přesně. Teď zařioval vše okolo ekologické architektury v Německu. Měl moc nápadů na provedení takových domů a také škol. Univerzit.

"Nicolasi, už toho nech, je pozdě," přišla k němu jeho sestra Laura a pohladila bratra oběma rukama po hlavě. Nicolas měl šátek i doma. Stáhla mu ho. Nicolas cosi zavrčel, ale sestra si k němu přisedla a odsunula hromadu papírů stranou. "Doděláš to zítra."
"Lauro, chci to udělat teď," protestoval. Když pracoval, nevědl, kdy přestat.
"Uděláš to zítra," řekla přísně, hrála si s šátkem v ruce. "A zbytek dodělám já. Budeš vyřizovat věci aktivně, já budu papírovat. Nemůžeš dělat všechno najednou ty, jsi lepší v tom, já můžu sepisovat."
"Ale..."
"Ne, neštvi mě, brácho, jsem starší, budeš mě poslouchat."

Nicolas neměl, co by říkal proti, poslouchal svou sestru, vyhovovalo mu to, měl nějaký řád, který mu říkal, co má dělat. Sám se sebou byl moc hektický a nevěděl, co říct.

"Dobře," přikývl a rozhlédl se po kuchyni. Svítilo pouze světlo nad sporákem, kde Laura vařila oběd na zítra. "Půjdeme spát? Nechceš zajít někam?"
"Ne, budeme doma... jsem unavená," zívla si a sedla si bratrovi na klín. Hlavu si opřela o jeho rameno. "Berno mi psal smsky, že přijde na oběd."

Nicolas se napl a zamračil se.
"Proč?"
"Nevím, znáš ho," odpověděla unaveně a zavřela oči. "Je nuda..."

Nicolas se ušklíbl.
"Jo, to je. Proto jsem chtěl jít pryč. Dáme si Redbulla a budeme čilí," štípl Lauru do tváře. "Ségra, dělej, nebuď líná. Celý den jsi vařila, já jsem ten, kdo pracoval," popichoval ji ze srandy.
"Vole," otitulovala ho se smíchem a vstala. "Zajedeme do květinářství."

Nicolas ztuhl a vykulil oči. Ne, tam ani náhodou nepojede. Tam bydlí ten kluk, kterého vozil opilého domů.
"Seš na hlavu? Je večer, nebudou mít otevřeno."
"Ale budou, Frederikova matka tě má ráda, zvala tě k nim," Laura se usmívala, bavilo ji to, jak se Nicolas rozčiloval, že nepůjde.
"Lauro, seš blbá, nejdu. Nebudu se mu ukazovat, nechci, aby mě znal," sám nevěděl proč.
"Tak nikam nejdu, jdeme spát."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischulka Mischulka | E-mail | 5. ledna 2014 v 18:10 | Reagovat

Já jenom doufám, že se Fabian nezamiluje do Frederika a naopak :D Ráda bych, aby spolu byl Frederik a Nikolas :-p :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt