Insania 6.

28. září 2011 v 17:03 | Schmetti |  Insania
autor: Schmetti & Schildie



Tiberius byl nesvůj. Nedokázal se rozhodnout, zda má jít Flaviovi poděkovat a dar vrátit, nebo zůstat doma a být vůbec vděčný, že něco dostal. Co když se ho Flavius zeptá, kolik toho z knihy knih přečetl? Co když bude chtít o něčem, co stojí v Bibli, diskutovat. Tiberius neměl odvahu se přiznat, že neumí číst. Co si o něm Flavius pomyslí? Označí jej jen za hloupého buřiče, který o Křesťanství v podstatě nic neví? Když by se nad tím hlouběji zamyslel, což on nechtěl, došel by k názoru, že o víře opravdu nic neví. Ale copak je potřeba umět číst a znát všechny nebeské zákony z písmen? Nestačí k tomu víra člověka, jeho duše? Nebylo vše právě o duševnu?

Tiberius držel v rukou Bibli, seděl na posteli a díval se absolutně odzbrojujícně nevinným pohledem kamsi před sebe. V jeho obličeji, hlavně očích, byl vepsaný mír, láska, naprostá něha s dobrotou. Odhodlání všem pomoct, dovést je na správnou cestu. Pomalu zamrkal a přivřel oči. Cítil, jak jím prostupuje energie, jeho síla víry. Snad hledal odvahu. Vstal, knihu přitiskl k hrudi a hrdě vyšel z domu. Chtělo se mu plakat, nevěděl proč, měl chuť každému, koho by potkal, pomoct. Možná to bylo šílené.




***
"Flavie, synu, jsi nějaký podrážděný! Nechceš se mi s něčím svěřit? Jsem tvůj otec..." Publius Caelius usednul k večeři a přivoněl k dušené rybě s tymiánem. Nadšeně zaplesal, Mamercusa vařila opravdu božsky.
"To se vám jen zdá, tatínku," Flavy byl zamyšlený, nepřítomný, žmoulal v ruce kus hlávkového salátu a hňácal s ním svoji porci ryby na kousíčky. Obyčejně všechno zhltnul na posezení a nešetřil chválou nad matčiným kuchařským uměním, ale nějak ho přešla chuť k jídlu, když si uvědomil, že Tiberius si takovou hostinu dopřát nemůže.
"Já moc dobře vím, proč je podrážděný! Spíš uražený! Dostal ode mne vynadáno za to, jak včera vyválel Heria v hlíně!" ozvala se Mamercusa, šel z ní respekt, mnohonásobně větší než z Publia. Tradičně by měl být hlavou rodiny muž, ale v této rodině to fungovalo opačně. Mamercusa byla ta, co všechny vychovávala, rozdělovala práci a o všem rozhodovala.
"Nejsem uražený, maminko. A Herius mi vletěl pod koště sám, za nic nemůžu," většinou zdvořilý Flavius jen protočil oči a naštvaně vstal od stolu. "Zbytek dám psovi. Dneska mi to nechutná," řekl s odporem. Nebyl vybíravý, jedl to, co mu Bůh udělil, vážil si toho, jenže špatnou náladu má občas každý a to by mu Pán Bůh mohl pro jednou odpustit. Ani se nepohoršoval nad svým chováním, bylo mu to jedno. Nepoznával sám sebe.
"Jak nechutná! Kam... kam jdeš! Mazej se vrátit ke stolu!" jeho energická matka dostala záchvat vzteku. Tohle Flavius ještě nikdy neudělal. Jak si mohl vůbec něco takového dovolit?

Flavius venku nakopl hromádku spadaného listí a udělal něco, co nikdy neudělal, nepřemýšlel nad tím. Strhl si shora těla šat a nechal jej viset podél boků, připomínaje tak Tiberia. Na rozdíl od Tiberia si však Flavius připadal jako tintítko, žádné svaly, mrtvolně bledá kůže a dětský výraz.

"Uklízím, pomáhám, všechno dělám a stejně jsem pro rodiče jen malé děcko a ještě tak vypadám!" vztekle si začal hlavou mlátit o ztrouchnivělý plot. Záviděl Tiberiovi, chtěl být jako on, tak mužný, statečný, nebojácný, být rebel! To, co považoval za hrubé a neomalené, jej najednou fascinovalo. Nevěděl, kde se v něm tenhle vzpup vzal. Možná to bylo samotné šílenství...

Ani si nevšiml, že po písčité cestě k jejich domu přichází osoba. Byl tak zabraný do sebe, do vzteku, který jím lomcoval. Vnímal jen pofukování větru, a když se jej čísi ruka dotkla na ramenu, trhl sebou a prudce se otočil k dotyčnému. V hrudi explozi šokem. Měl pocit, jako by na něj sáhl samotný ďábel.
"Neublížil sis, proboha?"

Tiberius. Zhrozil se.

"Neublížil, ale nejradši bych si podřezal žíly úplně všude," pravil rouhavě Flavius. Věděl, že vzít si život je snad největší hřích, ale v tuhle chvíli mu bylo naprosto jedno, co říká, potřeboval si vybít emoce. "Proboha, proboha... Co znamenáme pro Boha?"
"To jsem myslel, že mi řekneš ty..." Tiberius byl vyděšený, šokovaný Flaviovým výbuchem. Čekal, že se znovu setká s klidným, milým chlapcem vypadajícím jako nevinné dítě, ale místo toho vidí rozzuřenou šelmu, tygra, s kterým zápasí gladiátoři v Koloseu.
"Jak to mám vědět?! Já nic nevím!" Flavius křičel, z domu vyšla jeho matka a malý bratr Herius. Tiberius ustoupil honem stranou. Tohle nebude dobré. Držel v ruce jejich ošatku, ve které byla schovaná Bible, za kterou šel Flavymu poděkovat a kterou přišel vrátit kvůli své neschopnosti umět číst.

"Okamžitě domů, Flavie! Nebudu koukat, jak ztrácíš čas s nějakým dřevorubcem! Mazej do kuchyně!" Mamercusa popadla hrábě a jako římský voják mašírovala k plotu. "A vás, chlapče, už tu nechci vidět! Škody jste nám nadělal dost a buďte rád, že jsme neoznámili tu krádež u řeky!"

Věděl, že na něj okamžitě zaútočí. Ať už kvůli nechtěné nehodě na tržišti nebo kvůli urážkám na jeho osobu. Všichni v nejbližším okolí byli na Tiberia alergičtí, nejraději by jej viděli mrtvého. Byl si toho vědom, ale nikdy neměli ještě důvod ho lapit. Dával si pozor. On chtěl roznášet pravdu a mír mezi lidi, ne v nich vzbuzovat nenávist. Kdo byl tedy šílený? On nebo všichni okolo?

"Nepřišel jsem způsobovat problémy, madam, jen jsem..." začal odvážně, ale když se podíval na maličkého Flavyho po jeho levici, přičemž udělal cupitavý úkrok. "Přišel jsem tady vašemu synovi poděkovat."

Flavius na něj začal zírat s hlavou v záklonu. Tiberius polkl.

"Za co bys ty, neznaboh, mohl děkovat našemu synovi?" Mamerkusy hlas bodal, byl jedovatý. Tiberius vypadal zastrašeně, blonďáčka jeho změna očividně překvapovala.
"Váš milý syn mi pomohl... a... a já jsem vděčný. Děkuji mu!" Tiberius, roztřesený, rozrušený, odhodlaně zvýšil hlas, aby zněl pevně.
"Ano, přišel mi poděkovat, matko. Jsem přeci Křesťan a lidem pomáhám, ať jsou tací, jací jsou. Nikde není psáno, že musím pomáhat výhradně svojí rodině a jiným nikoli," Flavius si již podruhé dovolil své matce odporovat. Říká se cti otce svého i matku svou, a ctil je nade vše, ale rozhodně si nenechal sypat popel na hlavu. Tiberius se taky se svojí maminkou Aurelií neustále pře a miluje ji. "Do setmění se vrátím, chci se provětrat a vyslechnout mého přítele," navlékl na tělo tuniku a vyšel za vrata.

Mamercusa zůstala stát na dvorku s otevřenou pusou dokořán, vykolejená, zmatená. Svého syna, dítě, které nosila devět měsíců pod svým srdcem, dítě, které vychovávala, jak nejlépe uměla, nyní nepoznávala. Onen chlapec byl pro ni naprosto cizí, neznámý, jakoby přišel odjinud. Nezažila žádný odpor z jeho strany, od známých nikdy neslyšela, že by jejich děti byly drzé. V této době, ve které byli, nikdo z dětí nebyl neuctivý ke svým rodičům. Když si uvědomila, že jediného člověka, kdo se tak chová, zná jen syna od Aurelie, zhrozila se.


"Okamžitě pojď domů," chytla svého mladšího syna za paži a odtáhla ho dovnitř domu.
"Nejsem malý fracek, abyste mi rozkazovala, matko!" Flavius Mamercusu odstrčil, vytrhnul se jí, vzala se v něm nezkrotná ohromující síla. "Nebudu vám dělat sluhu od rána do večera! Vy a můj otec přeci nejste tak staří. Poradíte si pár hodin i beze mne..." nekontroloval se. To, co prohlásil, již hraničilo z drzostí. Upřímnost a hulvátství je něco zcela odlišného a tón, kterým promluvil na svou matku, nevyzněl příliš zdvořile. "Jdeme!" zatáhnul Tiberia za ruku.
"Ale... ale Flavie..." Tiberiovi vyskočilo srdce až do krku, kulil oči, nepoznával svého kamaráda. "Po... počkej... Tvoje matka přeci..." nechal se táhnout.

Mamerkusa zamrkala, chytla se za hlavu, absolutně ji to odrovnalo. Cítila zklamání v sobě samé, nevychovala své dítě tak, jak měla. Dávala to za vinu sobě. Někde udělala chybu, nevěnovala jim snad pozornost?

Cosi žbleptala, když ji za zpátky do domu vedl její manžel. Hladil ji po hlavě, snažil se svou ženu uklidnit.

"Maminko! Maminko!" malý Herius skákal do vzduchu a lapal Mamercuse po tunice. "Proč bráška odešel? Já chci jít taky na procházku!" vůbec nepochopil vážnost situace. Bráška byl pro Heria vzor, chtěl být jako on, vzorný, chytrý a pracovitý. Nikdo nikdy však nepoznal pravou Flaviovu osobnost, vášnivou, nespoutanou.
"Herie," pohladila jej maminka se slzami v očích. "Běž si hrát, běž! Za chvíli bude tma, půjdeš spinkat..." pravila mile, klekla si k němu a něžně mu srovnala vlásky z čela. "Bráška se vrátí, uvidíš."
"Chvilku si zdřímnu a pak jej půjdu hledat, drahá," otec vyčerpaně zívnul. Vzpomněl si na svá mladá léta, kdy se sám často hádal s rodiči a pak s kluky utíkal provádět lotroviny, aby je naštval ještě víc. V noci potají skákal přes plot a vracel se k ránu. To, co udělal Flavius, ho vůbec nevyvedlo z míry.
"Tvůj syn utekl z domova a ty si půjdeš lehnout?!" Mamercusa přidupala k manželovi a dala ruce v bok. Myslela si, že vybuchne, nejraději by svého muže vyhnala, ať si jde pěkně za synkem, když mu je všechno ukradené.
"On se vrátí, ženo má... Miláčku, nedala bys mi ještě kus sušené ryby?"
"Nedám ti rybu, vezmi si ji sám, když jsi tak lehkomyslný!"

Publius Caelius zavrtěl hlavou a šel si lehnout.

"Se musím posilnit na to synovo hledání, odpočinout si. Pak ho najdu raz dva," Publius si pohladil kručící břicho a porozhlížel se kolem plotny. Mamercusiny skromné porcičky nikdy nedokázaly uspokojit jeho hladový žaludek. Dávala všem stejně. To, že její manžel chce na talíř o plátek ryby navíc, přeci ještě není obžerství. "Nacpi se, co hrdlo ráčí. Půjdu Flavia hledat sama!" Mamercusa přehodila přes ramena jemně tkaný šál a nasupeně se odebrala ven.
"Herie, synku můj milovaný. Dáme si do nosu, hm?" Publius naložil jídlo pro sebe i Heria a poklidně se usadil. Manželku nijak nepronásledoval. Věděl, že se bojí tmy a daleko nedojde.


***
"Takže... ty neumíš číst?" Flavius se znovu, již po několikáté podivil.
"Ne, neumím..." mumlal Tiberius. Styděl se za sebe. Seděli společně v korunách stromu a povídali si. Tiberius, jakožto zkušený chlapec, lezoucí po stromech jako veverka, mladšímu kamarádovi pomohl se dostat na jednu z tlustých větví. Kolem uší jím šustilo zelené listí. Slunce zacházelo za obzor.
"Nevědomost je kořenem zla, víš to?" konstatoval Flavius. Nějak mu začalo docházet, proč je Tiberius takový, jaký je. Kdyby uměl číst, mohl by rozumět i lépe věcem kolem sebe a nevykřikoval urážlivé popěvky.
"Co tím chceš říci? Že snad nejsem dobrý člověk?" Tiberius zvýšil hlas, zrudl. Neměl rád, když lidé kolem ho považovali za hloupého a zkaženého jen proto, že neuměl číst a psát. To neuměla přeci většina obyvatel této vesnice, vlastně i celého Říma.
"Tak jsem to nemyslel, promiň. Vědění je nekonečné. Nikdo nezná všechno. I Sokrates se učil celý život," odpověděl stoicky plavý chlapec a utrhl si z větvičky malý lísteček. Žmoulal ho mezi prsty.
"Nepoučuj mě, pak si opravdu připadám hloupý. Nerozumím těmhle věcem," podrážděně zamumlal Tiberius. Styděl se za sebe, koukal dolů na vystouplé kořeny třistaletého stromu. Nedokázal se Flaviovi podívat do očí.


"A kde ses to všechno naučil?"
"Od pastora z támhle toho rozpadajícího se kostelíka. Nejsem nijak zvlášť vzdělaný. Mohl bych umět víc, kdybych se stal mnichem, ale zas takový puritán nejsem. Chci pomáhat své rodině. Cítím, že to je moje poslání."
"Tos mi toho poradil... Tak mě nauč číst a psát. Budu ti vděčný," Tiberius prosebně chytnul svého přítele za ruku, uvědomil, že by mohl něčeho dosáhnout, stát se lepším.
"Dobrá tedy, ale musíš to opravdu chtít. Nerad věci dělám zbytečně."

Byl ochoten Tibyho učit, ale musel vědět, že se bude snažit. Podíval se na svou ruku, které se dotýkala ta jeho. Potom zvedl pohled k němu a zadíval se mu do očí. Tiberius neuhýbal, tvrdě mu pohled opětoval.

"Chci, moc chci. Když něco řeknu, myslím to vážně, nikdy neříkám nic jen tak," pustil blonďáčkovu paži a vyhoupl se na nohy pomocí větve nad jeho hlavou, držel se. Ta, na níž seděli, se zhoupla a Flavius se rychle chytil větve vedle něj. Bál se, nebyl si jistý tak jako jeho kamarád.
"Tak jo, od zítra se budeme každý den učit, před obědem dvě hodiny a pak po večeři, v tuhle dobu, než zapadne slunce."

Tiberius se zubil, přitahoval se, posiloval. Na jeho opálených pažích se rýsovaly svaly. Flavius jej sledoval. Se zájmem.

"Beru tě za slovo, Flavy."
Flavia zahřálo u srdce, najednou se přestal bát a jen přemítal v hlavě Tiberiův hlas. Flavy jej ještě nikdo neoslovil, znělo tak krásně, důvěrně a přátelsky.

"Udělám to rád, Tiby," rozněžněle vypustil s úst a obdivně zíral na posilujícího Tiberia. Jeho funění při té námaze mu připadalo nesmírně legrační. Flavia uklidňovala houpání na větvi, bylo to jako kolébání miminka, jako by jej Tiberius uspával. "Flavy a Tiby... To je moc hezké..."
"Ne jen jména, my dva jsme hezcí, Flavy," Tiberius se šelmovsky usmál.
"Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel..." Flavia polilo nesnesitelné horko, nevěděl, jak odpovědět. Poprvé mu někdo složil kompliment a navíc to nebyla žena, ale muž. Cítil se milovanější. Žádné přátelé neměl, pouze rodinu a z ničeho nic se v jeho životě objevil Tiberius. Někdo, komu může předat něco ze sebe. "Ty jsi hezký... Jsi muž... Máš nějakou dívku?"

Tiberius se přestal přitahovat, svěsil hlavu dolu, aby se podíval na malého chlapce.

"Já? Ne, nemám," pravil, než se spustil zpět na větev a posadil se. Cítil na sobě jeho upřený pohled. "Kdo by chtěl chodit s klukem, který protestuje proti jejich víře? Nemají zájem, možná by se našlo pár neřestnic, které přitahují chlapci, jako jsem já. Ale nemám zájem, nestojím o dívku, o žádnou."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ondina Ondina | 30. září 2011 v 12:58 | Reagovat

Oh, wow... Holky, vy jste čím dál lepší...
Vlastně bylo v této kapitole tolik informací, a hlavně těch důležitých, že nemám šanci vyjádřit se ke každé z nich... Ale mám je uložené v hlavě, to se nemusíte bát.
Opět jste nádherně vyjádřily nebeské zákony, víru a duši... Opravdu, pokud má člověk srdce, řekne mu, co má dělat! Dojalo mě, když si Tiberius přitiskl Flavyho dárek k hrudi, ke svému srdci... ♥
Mamercusa bude asi dost oříšek... zatím ji nemám moc ráda, protože je zlá na Tiberia. Já vím, vím, co se stalo, ale... A Flavius mě totálně odzbrojil jedním jediným slovem... Kterým? "PŘÍTEL". Miluji ho za to! To je to slovo, které použil, když bránil Tiberia a tím mě úplně zlomil, získal. Stejně, jako když se hlavou mlátil do plotu, bože, to ne...
Jinak jste dokonale vystihly tu "šílenost"? Můžu to tak napsat? Okamžiky, které se oběma zdály býti šílené, náhle byli Tiberius s Flavym JINÍ. V Tiberiovi byl nádherný klid a ve Flavym naopak vztek.
A z toho šílím i já, dokonalé!
A protože už opravdu píšu román, tak přeskočím další možné chvíle, třeba to, že se bude Tiby učit, Tiberius a jeho posilování ;-)... To už nechám být, je jasné, že jsem nadšená! Ale...co je pro mě teď důležitější. Ta poslední věta!! Vlastně dvě. To jsem zvědavá, jaká bude reakce, protože tohle je podle knihy knih hřích asi největší (tedy když opomenu, že si někdo vezme život...)... Jsem tak zvědavá, co s tím uděláte, holky... Sama bych nevěděla, je to obtížné téma!
Tiby s Flavym... aaaaach, nádherné!♥♥♥
Moc se mi díl líbil, byl promyšlený a do detailu vyšperkovaný.

2 Ondina Ondina | 30. září 2011 v 18:08 | Reagovat

Místo slova "šílenost" jsem chtěla napsat "šílenství".
Omlouvám se!

3 Schmetti Schmetti | Web | 1. října 2011 v 9:35 | Reagovat

Ondi, to jsi napsala moc hezky. Vážíme si tvých kometářů. A vbec nevadí, že píšeš komentáře dlouhý, ba naopak. Líbí se nám číst tvý postřehy, jak o povídce přemýšlích, čeho si všímáš... A nejvíc se mi líbí, jak čteš mezi řádky :) Za to ode mne dostáváš pochvalu :D

Navíc sis všimla onoho šílenství. Možná se zdá, že největší šílenec je Tiberius, ale když pozoruješ Flavyho... Klid v Tibym byla scéna, kterou jsem si užila psát.

Děkujeme ti moc :)

4 Naginy Naginy | Web | 30. října 2011 v 14:15 | Reagovat

Tlieskam.. <3
Chcela som pôvodne napísať dlhý komentár vyjadrujúci moje nadšenie, ale.. Vau.... Tiberius je úžasný! Keď držal Flavia za ruku, keď si hľadeli do očí, keď posiloval :D
Váš blog som objavila dnes v noci, a nemôžem odtrhnúť oči od obrazovky... Dúfam v ďalšiu kapitolu, lebo táto poviedka si zaslúži byť dokončená..

5 Karin Karin | 23. října 2016 v 22:00 | Reagovat

Začina se to dobře je dobře že jej Flavia chce učit číst. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt