Schokolade Blumensprache 16.

18. října 2011 v 19:00 | Schmetti |  Schokolade Blumensprache
autor: Schmetti





Anděl vlevo, ďábel vpravo. Bělostný, téměř průhledný. Teskně zpíval. Něžně šeptal. Vyčítal. Vyčítal mu to, co provedl. Co nechal dojít tak daleko. Rudý, z druhé strany, odporoval. Neudělal jsi to, tak jak by to bylo nejlepší, vrčel mu temně do ucha. Neměl zastavit své kumpány, aby Frederika nechali být. Měl jim ho nechat, dělat si s jeho tělem, co se jim zachce, nenasytně si jej brát, nedbat na jeho nářky, prosící stény. Byly to vůbec stény, co z jeho úst vycházely? Neměly podobu líného dýmu vodní dýmky. Byly prudké.
Neudělal by to, cosi dobrého ho přece jen zastavilo v tom, co chtěl zbytek. Nedokázal by mu až tak ublížit, proklínal sám sebe a své ego, ješitnost, to všechno ho ovládalo. Byli to přátelé, když se před nimi nedokázal uvolnit? Musel předstírat? Proč nedal průchod svému právému já? Proč jim jednoduše neřekl, že… vždyť si sám se sebou nebyl jistý.


Promnul si obličej a složil hlavu do dlaní. Po kolikáté už povzdechl? Nevěděl. Hlava mu třeštila, ten večer měl pokračovat jinak. Pohádka. Ale v pohádkách se dějí špatné věci, s kterými se postavy musí poprat. Ne? Ptal se sám sebe pořád dokola. Jak jen by mu mohl odškodnit to, co mu zanechalo hluboké šrámy na duši? Jde to vůbec? Pochyboval. Bude ho nenávidět do skonání světa. Nikdy mu neodpustí, zradil ho, zklamal, zničil. Proč mu jen nakecal takové zhovadilosti před chlápky? Nějaké nájemné zaplatit musíš. Smál se, pokřiveně. Možná, že si svou chybu uvědomoval už při tom, proto je zadržel. Jeho smích nebyl zdaleka podobný těm ostatních, který byl slizký, úlisný. Ano, právě našel ono výstižné slovo. Celá situace se zvrhla do úlisnosti, perverznosti. Představit si Frederikovy pocity bylo snad nemožné, snažil se, ale nic se nepodobalo té hrůze, kterou prožíval.
Čekat bylo zbytečné, nervy drásající, nemohl takhle sedět a litovat se, nebylo na něm nic k politování hodné. V duchu si sprostě nadával, nadávky byly opravdu hanlivé, nehezké, přesně takové, jaké si zasloužil.
S bušícím srdcem otevřel dveře do pokoje pro hosty, ohlédl se za sebe. Nikdo tam nebyl. Párty ukončil k ránu, kdy téměř nikdo nebyl ve střízlivém opojení. Snad jen on sám, vypil nesčetně panáků tvrdého alkoholu, aby nemyslel na… pomyslet na to bylo příliš těžké, natož to vyslovit nahlas. Jeho myšlenky se motaly jedna do druhé. Litoval.
Když vešel do místnosti zahalené nepříjemnou atmosférou z noční můry, která pouze strašlivý sen nebyla, spatřil křehoučkého čokoládového chlapce sedět na posteli zády k němu. Díval se nehybně z okna, za nímž silně chumelilo. Znova. Myslel si, že padat sníh už nebude. Utkvělá silná myšlenka na vločky snášející se z oblohy bylo momentálně snad jediné, co mu vyhánělo živé, čerstvé vzpomínky, které cítil stále na svém těle, na své duši. Možná ještě jedna, extrémně jiná, horká, jemná. Nadpozemsky jemná.
Zadržel zavzlykání, které se jím pokoušelo otřásat snad nepřetržitě. Neplakal. Po aktu nevypustil skrz svá oční víčka ani jednu slanou perlu na své líce. Tihle… si nezasloužili jeho slzy. Ani jeden z nich. Ale nemohl předstírat, že v duši řve, křičí a trpí. Hrdě pozvedl hlavu. Slyšel kroky za sebou, čekal, kdy za ním přijde. Bál se ho, zároveň měl nutkání u něj nepochopitelně hledat útěchu. Snad ochranu? Zavrtěl sám nad sebou hlavou. Pokřiveně zkroutil rty v úšklebek.
Prudce se otočil celým tělem na něj. Nenávistně ho sjel pohledem od hlavy k patě a zadíval se mu do očí, načež Sebastian dychtivě přistoupil blíž a sedl si vedle Frederika. Okamžitě ucukl stranou, úplně ke zdi. Nezdálo se mu to bezpečné, ale nesnesl sedět v přílišné blízkosti někoho, kdo zavinil jeho bolest, jeho znečištění. Sebastian viděl jeho polekané oči, které se netřpytily smaragdovým kouzlem. Toužil ho chytit aspoň za ruku, pohladit po tváři. Stáhl se dozadu, vstal z postele a vrátil se ke dveřím. Frederikovi bušilo srdce jako splašení koně, rozbouření, agresivní.
"Co po mně chceš? Chceš mě taky?! Budeš to teď ty, kdo si vezme moje tělo násilím?!" zaútočil bojovně, bradu hrdě vystrčenou. Třásl se, v dlaním úpěnlivě tiskl prostěradlo. Sebastian němě pootevřel pusu, několik sekund byl ticho, než byl odhodlaný odpovědět. Se staženou prdelí.
"Nikdy bych tě já osobně ne…" sklopil oči a zaryl zrak do koberce, avšak hned pokračoval, Frederik chtěl právem odporovat. "Vím, že mi nemůžeš věřit," znovu se mu zadíval do očí, překvapovala ho Frederikova vzdorovitost, čekal schoulené klubíčko otřásající se vzlyky, bolavé po těle. Frederik ho překvapoval.
"To ti teda nevěřim, to máš pravdu!" zaprskal na něj jako kočka, zvedl se také a rychlím pohybem se postavil před okno. Silně sevřel parapet. Studil jej, pustil ho, nebylo mu to příjemné. Raději se sesunul níž, aby cítil sálající teplo z radiátoru. Radiátory... Semkl víčka k sobě, vzpomněl si na něj. Chtěl ho taky, teď hned, okamžitě, schovat se do jeho náruče, být u něj, nechat se ochraňovat. Bůh ví, kde on je, kdo to byl, pomyslel si zkroušeně a rychle zamrkal další nával slz hrnoucí se přes jeho husté, dlouhé řasy.
Nevnímal, co mu Sebastian odpověděl, pouze slyšel jakési "Přijď si vypít kakao," a zpozoroval, že nechal otevřeno, nezamykal ho. Nedržel ho proti vůli pod zámkem, netýral ho, choval se k němu úplně stejně jako vždycky, když spolu lenošili u televize, klábosili, jedli, sledovali filmy, dělali si srandu ze sousedů pod nimi, kteří se neustále hádali. Bylo to tak absurdní, neskutečný…
Protíral si obličej a snažil se najít nějaký smysluplný důvod, hledal v sobě cosi neznámého. Stálo před ním vařicí kakao, z jehož hrnečku se kouřilo, vedle měl talířek se sladkým rohlíkem plněným čokoládou. Neměl chuť jíst, ale jeho žaludek se hlásil o pozornost, kručel, měl hlad. Dychtivě po něm chňapl a pojídal ho, zapíjel kakaem a snažil se opět o to samé, co dělal, než začal jíst. Napadlo ho, vlastně, spíš si uvědomil, že o znásilnění až tak nešlo, Mirco na něj nevztáhl ruku, neublížil mu, byl pouze čistě útlocitný, asociální. Držel jsem mu, protože jsem se bál, nejsem děvka, křičel na sebe, obviňoval se. Ale když přemýšlel dál a dál, kdyby mu bránil, nemuselo by to být tak ´bez bolesti´, když si představil všechno, co by mu mohl provést s návalem vzteku, kdyby mu nedovolil uvolnit své natlakované tělo, raději si řekl, že to, co udělal, bylo nejlepší řešení. Pošpinil svou čest, nechal se osouložit, vzít své panictví, a dobrovolně. Druhý hlas mu našeptával opak, nebylo to z jeho vůle, nechtěl to, nesmí na sebe házet vinu, neměl jinou možnost, musel se poddat, udělal to nejlepší, co mohl, naopak by měl být na sebe pyšný. Frederik nesouhlasil ani s jednou stranou svého já.
"Budeš mě tu držet dál?" ozval se, když dojedl jídlo, dlaně zahříval o rozpálený prázdný hrneček. Zůstal teplý.
"Nejradši bych tě nechal jít, říkám to zase, ale nemám jinou možnost, než tě hlídat, budeš u mě. Mysli si o mně, jaký jsem hajzl, což jsem, ale jak já můžu věřit tobě, že mě nepůjdeš napráskat?"
Sebastian mluvil z obýváku, nepřibližoval se k němu. Frederik se pohrdavě ušklíbl.
"Jistě…" zamumlal sám pro sebe. Své mínění o něm si nechal pro sebe, jaksi vytušil, že sám Sebastián bez svým kámošů by mu pro zatím nezkřivil vlásek. "Takže mě budeš strkat svým kamarádíčkům jako nájemné, že?"
"Nebudu se s tebou o tom bavit," odpověděl nekompromisně Sebastian a zapnul si nějaký film. Frederik se zvedl od stolu a trucovitě zabouchl dveře, když zašel do pokoje.

***

Nicolas seděl ve své pracovně za stolem, se sluchátkem u ucha a očima se zaměřoval na oheň plápolající v krbu. Telefonoval blízké přírodovědné fakulty, kde se nacházely obory jako botanika a podobně. Pracoval. Potřeboval se optat, zda mu umožní přednášku o činnostech Greanpece a akcích spojených s touto organizací. Stáhl nohy víc pod sebe, narovnal se, loktem se zapřel o dřevěný stůl a vyčkával, kdy někdo telefon zvedne.

Ozval se ženský hlas, celkem příjemný. Nicolas se slušně představil a okamžitě s přehledem seznamoval onu dámu s jeho nabídkou a žádostí. Žádat o něco akademickou půdu pro něj bylo úplně obyčejné, avšak měl jakýsi respekt. Vyřizoval s mnohem důležitějšími lidmi jisté věci kvůli práci, což Greanpece nebyla jeho jediná činnost. Dělal ji ze své dobré vůle, byl v jejím celkem vysokém postavený, ale záležitosti ohledně ekologické architektury byla jeho práce, která mu vydělávala peníze a ze které se společně s Laurou živili.

"Ano, přesně tak, přišel bych alespoň na jednu celou hodinu, seznámit studenty s organizací, nabádat je a také navrhnout jisté festivaly, sehnat dobrovolníky, kteří by s námi pracovali a dále propagovali Greenpeace, chránili přírodu a snažili se pro naši Zemi něco udělat."

Nečekal tak ochotnou paní, jenž by s radostí, a jak poznal, s nadšeím souhasila. Bylo domluveno, za dva týdny bude přednášet skoro jako vysokoškolský profesror.

Nicolas položil telefon, odložil ho na stůl a pohodlně si úlevně oddychl. Bylo vyřízeno, další jeho přednáška před ním. Často navštěvoval střední školy i učiliště.
Ne vždy pochodil s dobrou, někteří pubertální jedinci nevnímali, což bylo to nejmenší. Dokázal je ignorovat a celkem se vcítit do jejich věku, co ale nesnesl bylo, když slyšel hloupé narážky na to, jak zbytečnou a, podle nich, trapnou věc musí poslouchat. Málokdy se našli opravdu zapálení zájemci, kteří se mu později přihlásili.

Promnul si obličej a do myšlenek mu vplul arabský večer u Sebastiana, na chvilku, kdy přišel Frederik a on utekl. Bylo mu divné, že za nimi chodil, tedy za Sebastianem. Vlastně ho skoro neznám, jak to můžu vědět, pomyslel si, a odešel z pracovny, aby si udělal horkou kávu.
Laura seděla na křesle u okna a jako on, pila cosi horkého, zabalená do deky. Když se na ni podíval, musel se usmát, dělali tolik podobných věcí... rádi si užívali pohodu tímto způsobem.

Otočila k němu hlavu s úsměvem.
"Chtěla jsem jít za tebou do pracovny," řekla mu. "Souhlasili?"
"Jo, v pohodě. Za dva týdny budu přednášet ve velké aule, propůjčí mi k tomu tohle místo, aby tam bylo nejvíc lidí. Prý asi pozvou další školy, které s nimi spolupracují, nějaké učební obory zahradníků a podobně. Nevím, kam se tam jako vejdou, to abychom rovnou šli někam na obrovské hřiště a vzal jsem si mikrofon," Nicolas se zamračil a do nosu ho praštila silná aromatická vůně kávy, když hodil dvě lžičky do hrnečku.
"Vždyť to je přece úžasné, nemáš radost, že budeš ovlivňovat takovou spoustu lidí?" nechápavě se po něm ohlédla.
"Ale jo," zabručel a dal postavit vodu. Opřel se zadkem o linku a chytil se jí. Hlavou zahýbal ze strany na stranu, aby mu křuplo v krční páteři a ulevilo se mu.
"Zase jsi přepracovaný," nyní to byla Laura, kdo se mračil. "Pořád pracuješ. Kolikrát ti mám..."
"Včera jsem byl u Sebastiana," utnul její kázání, které znal i nazpaměť i pozpátku. Konvice cvakla a on si zalil kafe. "Nebavilo mě to. Vadí mi ti chlápci, jsou úplně..." hledal slova, když míchal tekutinu, cinkal lžičkou. "Nejsou moje krevní skupina."
Dále k tomu víc neříkal, neměl náladu, chtěl si znovu zalézt do pracovny a dál se zbývat užitečnými věcmi, ne jeho hloupými myšlenkami, sám ale věděl, že hloupé nejsou, Možná proto chtěl před nimi utéct.

"Kdyžtak mi můžeš připravit několik přihlášek. Pochybuju, že se přihlásí víc jak dvacet zájemců, ale můžeme mít do zásoby nebo jim to tam nechám. Vytiskni mi tak dvě stě listů," zaúkoloval svou sestru a s pytlíkem sušenek, bonboniérou v podpaží a kávou v ruce, odešel do svého doupěte, kam si pohodlně sedl do křesla ke krbu s notebookem na klíně a pustil si nějaký film.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ondina Ondina | Web | 20. října 2011 v 16:32 | Reagovat

Terinko :-*,
přiznám se, že dnes u tvé povídky pláču. Pohádky, ano, ale tam vše nakonec dobře skončí, snad i tato tvá povídka dopadne stejně šťastně.
Seb :(((((, divím se, že tomu ... ještě dokážu říct jménem, já ho NENÁVIDÍM!!!!!!!! A to je u mě, co říct! On nemá právo už na nic a být Fredym, ohlásím to. Seb je tak zrádný a chladný.
Ano, chlad. To je to, co jsem pociťovala celou dobu než došlo na mou lásku, Nicolas mě rozehřál. Ale k Fredymu a chladu. Nejen TO strašné, nehumánní, křivé, chladné, co se stalo, ale ještě k tomu venku chumelí. Opět jen chlad, co pociťuji. Parapet, znovu a znovu chlad.
Ach, snad ty radiátory, můj moment, kdy jsem myslela jen na NĚJ, na Nica♥! Pak se i Fredymu nahrnuly slzy do očí a to do této chvíle hrdě vzdoroval všemu. Už jsem myslela, že v souvislosti s Nicem se na tvář proderou.
Nicolase čeká přednáška a snad... budu doufat.
Terinko, díl byl velmi emotivní a také nesmírně smutný... Měla bys vidět, jak teď brečím.
Ach, Fredy!

2 Mischulka Mischulka | E-mail | 19. ledna 2014 v 10:27 | Reagovat

Přiznám se, že tohle jsem fakt nečekala! Nějak jsem si pořád v nitru říkala, že se něco stane a ti chlapi to utnou a Fredymu se nic nestane.
Je mi ho moc líto, ale teda nese to statečně. Fakt jej obdivuju! Chvíli jsem měla v očích vážně slzy.
Tohle se prostě nemělo stát :-(

3 Karin Karin | 21. října 2016 v 22:31 | Reagovat

Normálně brečím to je hajzl ten Sebastian a ještě jej drží zavřeného. ???  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt