Freestyle Leben 11. 2/2

13. března 2012 v 10:39 | Schmetti |  Freestyle Leben
***

Začátek května, slunečné počasí, chladný vánek, barvy rozkvetlých stromů v drážďanských alejích. Pan Becker seděl v zahradní restauraci, popíjej minerálku a pročítal Saské noviny z předešlého dne. Úplně vypustil z hlavy, že čeká na svoji dceru a jejího přítele, více ho zajímaly zprávy jeho spolkového státu.

Jeho žena mu cosi o příteli dcery říkala, ale její popis jeho vzhledu a chování mu nestačil. Věděl, že jeho manželka vše překroutí k obrazu svému, důvěřoval jí, ale nic nemohlo být tak dokonalé, jako jeho samostatný poznatek. Těšil se, až chlapce prověří. Ještě že nebyl pod dvacet let, takové ucho by své dceři nedovolil.

Záleželo mu na tom, Danielin partner musel být spolehlivý, k rodině zdvořilý a hlavně pracovitý, ne žádný vyžírka, který by Dany využíval a obíral o peníze. Jeho Dcera byla mladičká, a on, velice konzervativní člověk, ji považoval za důvěřivou, citově nezkušenou. Koneckonců, hodně rodičů takto smýšlí o ´dětech´.

Zpozorněl, neboť zaslechl zvuk motoru. Žena se mu zmínila, že onen mladík má zálibu v motorkách.


Odložil noviny, zvedl hlavu a z hlavní silnice viděl zatáčet jakousi motorku, nepřipomínala mu žádnou silnou silniční, byla celkem 'průhledná'. Srdce se mu trochu zastavilo, když viděl ženskou postavu přilepenou na zádech žirafího jezdce. Oba měli helmu, chrániče a kožené oblečení.

Stejně jako Robert, tak i Dany vypadala na motorce velice sebejistě, dokonce se i cítila. Držela se jej kolem pasu, nic víc nepotřebovala k bezpečí. I Robovi dělalo dobře, že má pro svůj stroj konečně ozdobu, doplněk, prostě sexy ženu. Motorkář bez rajcovní kosti by nebyl motorkář. Je to zákon, nepsané pravidlo.

Když dojeli na parkoviště a Robert zastavil, Dany slezla z mašiny a sundala si helmu z hlavy. Zářivě se usmála a podala mu ji. Robert měl stále nastartováno. Uložil chránič mozku a zhasl motor.

"Úplně má brní nohy," křikla Dany, byla ze zvuku motorky hluchá.

"Neboj, jde o zvyk. Až si uděláš papíry na svoji motorku a budeš jezdit sama, tak už tě nic nepřekvapí," Robert trval na tom, aby Dany měla vlastní bicykl. Značku ji pro jistotu vybere sám, uvažoval o nějaké Hondě, v lepším případě Harleyi.

"Uh," Dany si procvičila nohy, zatímco Robert si sundal svou helmu. Přišla k němu a přilepila své rty na jeho. Potřebovala se chvilku líbat.

Pan Becker vše z dálky pozoroval, nepoznával svoji Dceru. Ona... ona se líbá s chlapcem? Nadzdvihlo ho to ze židle, probudila se v něm jakási otcovská žárlivost.

Sledoval, jak si onen chlapec, snědý, typoval ho na Španěla, jeho dceru jednou rukou drží za krkem. Vypadali tak zabraně, nemohl uvěřit tomu, když dcery hlava sklouzla k jeho krku.

Přitiskla se k Robovi pánví, v záplavě polibků se otřela o jeho koleno a rukou zabloudila k zadku.
"Nebuď tak náruživá, nebo se neudržím," podebral si ji a přesadil na sedalo motorky. "Vídíš, už to se mnou mává," omotal si Daniny nožky kolem pasu.

Pan Becker zrudnul, nejradši by odešel, protože kdyby se spolu líbali i u stolu, neustál by to. Rozhodl se, že setkání omezí jen na čtvrt hodiny a pak jim nechá soukromí.

Dany se zasmála. Mazlila se s ním, hladila ho po hlavě.
"Nechce se mi tam, určitě nás teď pozoruje," jako provokaci mu udělala malý cucflek.

"Měli bychom, nechci urazit jeho otcovské ego," i přesto se mu nechtělo, cucání krku bylo příjemnější.

"Jo, musíme udělat dojem," ještě jednou ho políbila. "Miluju tě..."

"Mhm, tuhle větu jsem dlouho neslyšel," za těch pár dní, co spolu chodí, mu to Daniela řekla poprvé. Doufal, že to bude říkat často. Jeho bývalá přítelkyně neuměla vyjadřovat city, sem tam žblebtla něco ve stylu ´mám tě ráda´, nic oduševnělého. "Já tě taky miluju, zlato," pěvně ji obejmul a políbil na pěšinku.

Bylo to důvěrné gesto, na které si oba rychle zvykali.
"Ani od jiné to slyšet nebudeš... jen ode mne," pravila žárlivě, majetnicky. Robert byl její a nehodlala ho nikomu půjčit ani na hloupý flirt.

"To je samozřejmost, že mi to budeš říkat jen ty a jen mně a nikomu jinému..." namyšleně vypnul hruď, koukal na Dany jakoby ze shora. "A jestli jo, tak ten dotyčnej dostane," ukázal pěstí, byl ještě žárlivější než Dany.

"Jsme oba žárlivky," Dany se usmála a odlepila se, zbavila se chráničů, stejně jako Robert. Zabezpečil svůj dokonalý stroj a společně se vydali k zahrádce restaurace. Dany si sundala koženou bundu, Robert zůstal tak, jak byl. Předevčírem byly nakoupit ohoz, Robert si na to potrpěl.

Dany kráčela před Robertem.

"Ahoj tati!" zvolala vesele, dala pusu otci na tvář.

"Ahoj, zlatíčko," odstrčil židli pro milovanou dceru a kývnul na číšníka, že by si rádi objednali. Obojí chtěl udělat Robert, aby ukázal, že je gentleman, jenže otec byl rychlejší, nejspíš svého skoro ´zetě´zkoušel.

"Dobrý den, já... jmenuji se Robert, Robert Glübirne," podal ruku panu Beckerovi. Uvnitř řešil, zda podle etikety první zdraví on nebo otec.

Daniela pořád postávala, něco jako etiketu neřešila, drbala se na nose.
"Tati, tohle... tohle je můj přítel, a tohle je můj otec," bylo jí trapně. "No a já jsem jeho dcera a tvoje přítelkyně," doplnila, znělo to přihlouple, avšak věděla, že říká hlouposti.

"Jistě Danielo, to jsem pochopil," otec se od srdce zasmál, tuhle reakci od své dcery čekal. "Becker, těší mě," potřásl si s Robertem. "Tak se snad posadíme, hm?"

"Promiňte, pane, jsem v rozpacích..." mladý muž se ztrácel, poprvé se seznamoval s rodiči dívky. Jeho bývalé se nikdy neobtěžovaly jej seznámit s rodinou.

"To Vám věřím, měl jste vidět mně před dvaceti lety, když jsem se seznamoval s tchánem, vraždil mě pohledem, ale já si troufám říct, že jsem vstřícný člověk," pan Becker se tvářil mile, uvnitř to bylo jiné.

"No, jak tě tak znám tati, mezi rodinou jsi ukecaný podobně jako já, ale mezi cizími jsi zaprdlý jako teď," práskla na něj jelo uvolněnou stránku osobnosti. Vyměnili si s Robertem pohledy. Robert se měl chuť smát.

"Taky na mě nemusíš prásknout všechno. Jak potom vypadám před tvým přítelem!" odměřeně si utáhl kravatu. Na setkání si vzal svůj sváteční oblek, nosil ho málokdy, nesnášel společenské oděvy. Zároveň si uvědomil, že se vyparádil úplně zbytečně, obzvlášť když viděl Roberta, který přišel v civilním oblečení.

"Nevadilo by vám, kdybych si odskočila na záchod se převléknout? Je mi hrozně vedro..." tašku měla u Roberta. "Půjdeš taky?" zeptala se důvěrně Roberta.

"Uhm," Robert nesměle pohladil Dany po kolenu. "Běž sama, zlatí... Já si popovídám s tvým tátou," všichni si vystřídali pohledy. Rád by ji doprovodil, ale nebylo by slušné jen tak zmizet.
"Robert má pravdu, rád si tady s Robertem pokecám jako s chlapem," spiklenecky na něj mrknul.

"Dobře..." vstala od židle a vzala si od něj batoh. "Budu tu za chvilku," a zmizela v chladném prostoru restaurace. Venku tedy zůstal samotný Robert s otcem. Nebylo poznat, kdo byl nervóznější, zda snědý Freestyle závodník nebo čtyřicetiletý otec v rádoby naškrobeném oblečení.

"Tak... Roberte... Hodně jsem o Vás slyšel, ale znáte ženy, překroutí, co se dá, hlavně moje manželka," Becker se snažil o vtip, spíš rádo by vtip. "Prý jste kuchař."

"Jo, jsem," Robert se zazubil. Napil se vody s citronen, kterou mu před chvilkou přinesla servírka. "Jsem kuchař číšník, ale moc mě to nebaví, nebo ano, baví, ale potřebuju trochu prostoru pro kreativitu... momentálně dělám v Meku v Drážďanech tady... rád bych dělal barmana, ale nemám na to kurz a podobně... jinak jsem závodník Freestyle motocrossu, pokud víte, co to je," Robert se rozpovídal.

"Vím, vím, ale o motorky se moc nezajímám. Ve vašem věku jsem sice drandil na babetě, jenže pak přišla rodina a od té doby jezdím výhradně autem, nebo když jsem v práci, tak kamionem. Jsem poslušný řidič, ne pirát silnic."

"Chápu..." Robert si olízl rty a skousl, jakoby vsál. "Já jezdím opatrně, pomalu, nedovolil bych si jezdit rychle, když vezu Dany... to opravdu ne. Ale uznávám, že skákat ve vzduchu je hodně nebezpečné."

"To si ani nepřeju vidět. Mně stačilo, když u nás byla ta Daniely kamarádka a pouštěla nějaké DVD s tou akrobacií. Nechápu, že někdo je takový blázen... To nebyla narážka na Vás," Beckera napadaly veškeré hrůzy, bál se, aby jeho dcera též nezačala skákat. Mladé holky se nechají přemluvit k čemukoli.

"V pohodě..." Robert byl značně nervózní... "Dany, když jsme se seznámili, tak prý měla o mě strach," sklopil oči do svého klína.

"Ehm... Tak snad nemusím mít strach já o ní...." ucedil otec, svlažil hrdlo Krumbachskou minerální vodou.
"Bože ne! Jestli si myslíte, že bych nutil Danielu skákat, tak to vůbec nepřipadá v úvahu!" Robert zvýšil hlas. "Já... Měl bych radost, kdyby si udělala řidičák na motorku, ale skákání nikdy!"

V ten moment se na zahrádku vrátila Daniela v dalších letních šatech, tyto byly šedé, o něco delší a usedlejší, než ty oranžové. Nechtěla otce provokovat.

"Co tu řešíte?" stoupla si za tátu a objala ho kolem ramen, ne že by se chtěla tulit, ale myslela si, že ho to nějak uklidní.

"Tebe jako Freestyle závodkyni," snědý ´Španěl´ si rýpnul, povýšeně se usmál na Beckera. "Že bys dala Double Backflip jako Pastrana, byla bys slavná po celým světě!"

"Ty máš dost," zasmála se. "To až dáš ty, budeš slavnější než Dany," pustila otce a políbila Roberta na tvář. "On mu je Robert hrozně podobný, tati, ale hezčí!! Myslím Robert."

Danin tatínek ignoroval narážku Roberta. Kdyby začal rýpat, dcera by se pak naštvala, že kazí odpoledne.

"Mluvíš o tom motorkáři u nás doma na zdi, jak ti dala Valerie? Se ho lekám, když otevřu tvůj pokoj. Do dívčího pokojíku se to nehodí..."

"Hodí, vedle toho si dám plakát Roberta," posadila se zpátky a taky se napila.

"Ne, můj plakát si tam nedáš, protože mě budeš mít pořád u sebe!" Robert si přisunul Dany i s žídlí, otočil si její hlavu k sobě. "Mě bude znát celý svět a ty se na stupních vítězů budeš fotit se mnou, je ti to jasný?" vášnivě se ponořil do jejích rtů, Dany prostě zůstane s ním, rodiče nerodiče...

***

"Suavemente, merenge..." Valerie měla v uších mp3jku a falešně si prozpěvovala latinsko-americké rytmy. Věšela babičce záclony, rozhodla se, že se pustí do velkého gruntu, aby zapomněla na všechno a na všechny, i přesto, že úklid a domácí práce ji obyčejně naháněly hrůzu. Bratranec ani sestřenice, žijící v Praze, se neobtěžovaly prarodičům s něčím pomoci, v bytě byl totiž děsný nepořádek, takže Valerii nezbylo nic jiného.

Dědeček seděl u televize v pohodlném křesle s pekáčem a zbytky kachny od oběda, díval se na kriminálku Big Ben a vytíral chlebem z pekáče omastek. Miloval to.

"Dědo, neměl bys to jíst, bude ti špatně."
"Ale Valinko, vždyť už jsem starý dědek, proč bych si nedal do nosu, navíc ta kachna byla v Kauflandu se slevou!"

"Tak když to bylo ve slevě, tak to bude asi dobrý, no..." zapnula poslední háček a otevřela balkón. Musela vyvěrat zápach z omastku, navíc dědeček uvolňoval vnitřní plyny víc než bylo normální, prostě se zde nedalo dýchat. "Ale ten výpek bys neměl jíst, pak budeš vypadat jako ten Big Ben."

"Tak už ho nech, Valinko, je to přírodní tuk, dietní," babička Marie se dětsky zasmála, v kuchyni připravovala tlačenku a sem tam uždibovala kousky vepřového masa. Dietním nazývala každé jídlo, které jí chutnalo, tuk netuk.

"Přesně tak, Máňa má pravdu," zamlaskal děda a olízl si mastné prsty. Zapil vše teplým pivem. Valerii se zvedl žaludek.
"Dědo, nemám ti přinést nějaké z lednice?"
"Ne, Valinko, děda má pak kašel a prská na mě v posteli."
"Buď ticho, babo, mě taky sereš!" vyjel dědeček.

:"Tak po sobě neštěkejte. Beztak ani jeden z vás nežije zdravě..." Valerie vyndala prachovku, kterou měla zastrčenou za elasťákama. "No fuj!" otřela obrazovku televize, zrovna v okamžik, když Big Ben zatýkal vraha. "Se divim, že přes ten prach vidíš, co se v tý kysně děje!"

"No jo, dědek pořád kouká na vraždy," babička prostřela v kuchyni, ukrojila Valče kus bábovky.
"Já vím, babičko, ty máš ráda ty estrády, Šípa, Novotnýho a takový, co?" rozhlédla se po obývacím pokoji, nic se tu nezměnilo, jen přibylo víc krámů.

Pokoj byl zastavěný starým nábytkem, čtyřicet let starý, hnědý kredenc, stará sedačka s chlupatým oranžovým přehozem, na zdi nefunkční elektrické kukačky, v koutě babiččin rotoped oběšený oblečením a spousta dalších věcí...

"Tak co tu máš k snědku, babi?" nakoukla Val do kuchyně, do kterého se šlo přímo z obýváku.

"Mě by spíš zajímalo, co ty a kluci, co ta tvoje kamarádka. Nic nám o sobě neřekneš!" křikl děda, byl rozčilený kvůli dění v seriálu a jeho rozpoložení se pak odrazovalo všude. "Jsi dost stará na to, abys měla kluka!! Rád bych se dočkal pravnoučete, sakra!"

"Když mě žádný kluk nechce, dědečku! Máš ambiciózní vnučku, to se klukům moc nelíbí!" zakousla se do olejové bábovky, babiččina specialita. Scanovala okna v kuchyni, špína, špína, špína. Vzpomněla si na Peppeho, jako uklízeč by si určitě poradil. "Ale Daniela kluka má, moc hezkýho! Roberta!"

Valerii zazvonil telefon, měla ho položený na stole, a jakmile spatřila fotku Rickyho, okamžitě hovor přijala.

"Ty vole, Valino, já tě zabiju! Kde seš?! V Praze?! Seš normální?! Měli jsme být na soutěži!!! Neumíš se mi ozvat?! Všechno si musím zjišťovat přes Dany!"

Valerii zaskočila buchta v krku, přidušeně kašlala, byla v šoku!

"Kurva... Já jsem na to zapomněla!" propadala panice. Jak jí mohlo vypadnout něco tak důležitého? Quickstep na Dance Contest Dresden trénovali měsíc... a teď? Nevěděla, co říct...

"Máš v hlavě co?? Čůráky?! Nemám chuť se s tebou hádat!!" a položil to.

"Ten idiot to típnul!" sekla s telefonem o lavici a zabořila hlavu do stolu. Zklamala ji Daniela, zklamal ji Peppe, ale nejvíc zklamala sama sebe. Tanec, její největší radost, jediné, co ji naplňovalo, a ona to tak hloupě hodila za hlavu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 P. P. | 15. března 2012 v 11:57 | Reagovat

To se mi vůbec nelíbí, ten Pepan je tady za pěknýho č***, nebudu sprostý. Vadí mi to. A Valina je taky ochechule. Robert je dobrý, trochu mi leze na nervy a Dany je švihlá taky.
Miluju tu povídku, miluju, jak píšete, miluju od vás snad všechno!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 Rob Rob | 15. března 2012 v 16:34 | Reagovat

Ten Becker je cool tatík! Takovýho tchána chci! :DDD

3 Schmetti Schmetti | Web | 15. března 2012 v 18:48 | Reagovat

[2]: Jo? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt