Freestyle Leben 23.

24. února 2014 v 18:38 | Schmetti |  Freestyle Leben
"Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí." - Gaius Valerius Catullus



autor: Schmetti & Schildie

Byl všední den. Valerie odešla dřív ze školy, protože během semináře z matematiky se jí několikrát udělalo nevolno, takže ji vyučující poslala domů. Na čerstvém vzduchu se jí trochu ulevilo, ale domů jít nechtěla, aby se vyhnula rozhovoru s matkou. Jen se procházela a zrovna kráčela okolo místní fary.

"Valerko!" kdosi ji okřikl. Ohlédla se a poznala zdejšího faráře. Okopával svou malou zahrádku.
"Jé, dobrý den!" usmála se a zamávala.
"Spěcháš domů? Cože tak brzy? Ty už nechodíš do školy?"
"Ale chodím," přistoupila k plotu. Chtěla si popovídat s někým normálním, takže to, že ho potkala, jí přišlo celkem vhod.
"Ale na faru nechodíš, ani ne do kostela. Už jsem tě tu neviděl asi tři nebo čtyři roky. Skoro jsem tě teď nepoznal. Kolik ti už vlastně je?"
"Skoro devatenáct, pane faráři. Máte pravdu, nebyla jsem tu dlouho. Ale koukám, že vy vypadáte pořád stejně. Jak to děláte, že vůbec nestárnete?" usmála se.
"Bůh mi dává spoustu radosti každý den."

Kněz Andreas byl starší pán, skoro dědeček, ale energie měl až až. Pocházel ze Španělska a do Německa ho povolali krátce po znovusjednocení. Východní Německo je prý misijní území. Stejně jako Česká republika. Oblast bezvěrců.



"Chceš si u mě dát kávu nebo čaj, milá Valérie?"
"Klidně, stejně se mi nechce domů," souhlasila.

Valerii dojalo, když po letech vešla do malého domečku, kam kdysi jako dítě chodila každou neděli na náboženství. Poznala dokonce i místo, kde vždy sedávala. Vůbec nic se nezměnilo. Po levé straně byla farní knihovna, po pravé místnost pro setkávání farníků a na konci předsíně malá jídelna pro děti, které se chtěli po hodině náboženství trochu občerstvit. Zařízení bylo skromné, nábytek z masivního dřeva, na zdi kříž a obrázky svatých.

"No co koukáš, Valerie. Jen se posaď. Tam k oknu. To je tvoje místo, pamatuješ?" Kněz působil přísně, ale všichni věděli, že je hodný člověk.


Valerie ho poslechla a usedla.


"Mám tu jen černý čaj. Nemůžu ti nabídnout nic jiného. Poslední dobou zapomínám chodit nakupovat."
Udělal jeden šálek sobě a jeden jí. Též usedl.
"Tak povídej, co je nového, drahá. Na poslední hodině náboženství před třemi lety jsem ti řekl něco, co se ti nelíbilo; ty ses urazila a pak už jsem tě neviděl," povzdychl. Mlel palci mlýnek, jako to dělávají staré babičky.


"Já jsem se urazila? Vážně? To už si nepamatuju," ušklíbla se. "Ale je to klidně možný. To víte, měla jsem takové rebelské období. Ale teď si uvědomuji, když tady jsem, jak mě mrzí, že jsem se odklonila od Boha. Nejspíš proto jsem dopadla tak blbě, jak jsem dopadla. Jsem totiž těhotná, pane faráři."
"Ale to je úžasné, drahá Valerie. Čekat dítě je přeci požehnání. Nakonec uznáš, že to je to nejlepší, co tě mohlo v životě potkat."
"To jsem přesně věděla, že mi povíte. Já bych to klidně považovala za požehnání, kdyby ten dotyčný, který mě přivedl do jiného stavu, měl o mě a o to dítě zájem. Holt jsem souložila s kdekým a je z toho dítě. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala, teda ne v tomhle věku. Mám ráda sex no. Řekněte mi, co mám dělat?" mluvila s ním jako s vlastním otcem. Věděla, že jako jediný člověk ji neodsoudí.

"Překvapuje mě, že ty, vždycky tak slušná dívenka, ses poddala svým pudům. Ale hříšníci jsme všichni, drahá, ty také. Důležité je, že sis uvědomila, čím jsi zhřešila a víš, že chceš svůj život změnit. A to, že ses rozhodla miminko si nechat a stát se matkou, svědčí o tom, že jsi dobrý a spravedlivý člověk. A ty toho pána nebo chlapce, který je otcem miminka, miluješ?" "Nevím. Asi ano. Když já ho moc neznám."
"Co to je za odpověď? Řekni rovnou; ano nebo ne?"
"Ano," sklopila hlavu. Konečně si to přiznala.

"Víš co, promluv si s ním ještě jednou. To dítě je z poloviny jeho, takže by měl vzít i část své zodpovědnosti. Jsi hodná, milá, hezká a dobrosrdečná, určitě tě musí milovat. Já na jeho místě bych tě taky miloval. Budu se modlit ve dne i v noci za tvé štěstí a věřím, že to dobře dopadne. Hlavně si promluv s tvojí maminkou, pokud to ještě neví. Je to žena a žena ženě poradí nejlíp. Kdyby byl však sebemenší problém, tady máš kontakt na řádové sestry, které pomáhají svobodným matkám v nouzi," dal Valerii nějakou vizitku. "Já se budu za tebe modlit a věřím, že se budeš vdávat v našem kostele. A hlavně neztrácej víru ty sama. Když tvá víra bude silná a pevná a nepropadneš smutku a bezmoci, všechno dobře dopadne. Bůh tě miluje, ať už jsi udělala cokoli a uděláš cokoli. Věřím, že jako svobodná matka neskončíš, ale pokud ano, vždy se najdou lidé, kteří ti pomůžou. Bůh a já budeme stát vždy při tobě a tvoje rodina a přátelé rozhodně také."
"Asi máte pravdu, otče," vzala si onu navštívenku.
"Žádné ´asi´ v životě neexistuje,"pohladil ji po vlasech. "Ber to tak, že jsi našla smysl života. Hodně lidí celý život střídá koníčky, ale smysl života nenajdou. Někdo dělá karate a někdo třeba hraje fotbal, ale pak zjistí, že je to nebaví, tak pořád dokola dělají něco jiného. A víš proč? Protože všechno je pomíjivé a někteří lidé často nemají trpělivost něco dělat dlouho. Samozřejmě to netvrdím o všech, nejsem žádný cynik. Jen chci říct, že Ty jsi smysl života našla. Svoje dítě budeš vychovávat, budeš ho milovat, do dospělosti se o něj starat a ve tvém stáří bude tvůj syn či dcera pečovat o Tebe. Rodina a láska je ten nejlepší smysl života, je to něco, co ti nikdo nevezme a co ti zůstane. Tohle bych ti ze srdce přál, ale záleží na tom, jestli si to přeješ i ty."

"No jo, máte pravdu, Otče Andreasi," Valerii bušilo srdce jako o závod.
"Tak vidíš, milá zlatá," dal jí požehnání na čelo. "A běž už domů. Mám práci. Za chvíli přijdou malé děti na hodinu náboženství."
"Tak dík a nashle!" nedokázala studem říci kloudné slovo. Byla však vděčná za farářovy rady a povzbuzení.
"S pánem Bohem, drahá!" doprovodil Valerii na dvorek. A odešla.


***


Robertovo uražení se netrvalo nikterak dlouho, což Dany ještě nevěděla. Trávila volné chvíle sama v pokoji s maturitními otázkami a snažila se učit. Moc jí to nešlo, jelikož se její mysl obracela k Robertovi, Val, Kikinovi, jejímu gay kamarádovi, a k bratranci. Myslela na všechno, jen ne na to, co měla. Ale kde bylo psáno, co se má a nemá?


Stála na hranici své budoucnosti, buď půjde doleva, za školou, nebo doprava za Robertem a užíváním si jiných věcí. Nebyla tu i nějaká rovina? Škola a na to navazující Robert? To Daniela nevěděla. Začínala se ponořovat do deprese.


Ležela na posteli, hlavu v polštáři. Připomínala husu s hlavou v písku nebo tak něco. Hučela a houpala se. Zadek nahoru. Kde kdo by mohl pochybovat o jejím mentálním zdraví.
Její matka by řekla, že se jen lituje a nic nedělá. Ale Dany opravdu stála před velkým rozhodnutím, které nikdo nemohl pochopit. Chtěla brnknout Valerii a poprosit ji o radu, ale Val měla svých problémů dost. Dany jí nechtěla rozrušovat. Jenže stejně chtěla, aby ji vyslechl někdo neutrální. Co třeba bratranec Ricky? Ten však nepřipadá v úvahu. Mluví jen o sobě, že ho ženský nechtějí a že ho Valina tahá za nos. A co třeba Peppe? Ten zas žárlí na bráchu a stejně by Dany neporadil to, co by chtěla slyšet. Máte tedy cenu to s někým rozebírat? Nemá! S Robertem do Ameriky jet chtěla!
"Rob!" vyskočila z postele jako torpédo. Zazvonil jí totiž mobil. "Čau kotě, chtěla bys se mnou jet ještě dnes do Čech, do Ústí nad Labem za babičkou. Vybere mi spoření, co mi šetří od malička. Žádný prachy od mafiánů si půjčovat nemusím. Prachy budu mít hned a legálně! K tomu přidám svoje našetřený peníze z brigád, ještě mě založí trochu brácha ze svých melouchů a na cestu máme vystaráno. Stačí je jen vyměnit za Dolary. Jinak ještě jsem se ptal na doklady. Do USA už není třeba vízum, ale stačí pas. Takhle jsem to pochopil. To víš, jsem blbej. Ty doklady máš ne? Já se jsem se koukal na svůj pas, naštěstí prošlý není. Žádný problém!"

Robert mlel o sto šest. Bral to jako hotovou věc a Danielin názor ani slyšet nechtěl. Nebo ho to spíš nenapadlo.

"Po-po-po-po-počkej," vykoktala ze sebe a zasmála se. "Ty jsi blázen, jsi rychlý!" vyhrkla ze sebe. "Kdy chceš jet za babičkou?!"


Nemohla uvěřit jeho způsobu mluvení. Mluvil tak rychle, namluvil toho tolik. Jeho pusa mlela a člověka z něj snadno začala bolet hlava. To Však na něm milovala. Jeho hlas jí hřál na srdci a šimral v břiše. Možná i někde níž.

"Hned za ní chci jet. Teď kašli na učení. Myslíš, že tvoji vrstevníci se učí na nějakou blbou maturitu? Neučí, jen chodí chlastat. Ale ty nejdeš chlastat, ale budeš vyřizovat užitečný věci. Naši cestu do Ameriky. Za pět minut tě čekám před tvým barákem. Čau!" típnul mobil.

Dany zůstala koukat na mobil a několik sekund jí trvalo, než pochopila, co jí Robert řekl.

"Mazec," pravila pro sebe. Mobil hodila na postel a rychle spěchala do obývacího pokoje za rodiči. Musela jim to oznámit. I když tušila další divadlo, plné zákazů.
"Mami, tati, jedu s Robem na výlet za jeho babičkou do Čech, do... nějaké Ústí...?" váhavě nakrčila obočí. Nějaký pitomý název českého města si prostě nepamatuje. "Je to docela kousek."
"S tím přitroublým přičmoudlíkem? Na to zapomeň!" otec pěstí třísknul do stolu. "Danielko, nerozčiluj tatínka hloupými fórky. Sedni si ke stolu. Máš tu svačinu, namazaný chleba. Pak se zase půjdeš učit," maminka to nebrala vážně a považovala to za pouhý Danin rozmar. "Neutahuj si z nás a jez! Poslechni matku!"
"Proč na mě zase ječíte?!" křikla. "Není mi deset! A o učení nemějte strach, beru si ho s sebou!" na patě se otočila, třískla dveřmi a odešla do pokoje, sbalit si batoh a obléknout se.
"Nech ji být. Až vyjde ven, dojde jí, že jet do Čech je hloupost. Víš, že naše Danuška žádnou kuráž nemá," maminka se nevzrušovala. "Asi máš pravdu," bručel podrážděně otec. "Je tak hloupá, že se k ničemu neodváží... celá maminka," špitnul si.

Rodiče stále považovali svoji dceru za hloupé dítě. Dokud nebude mít maturitu, není u nich dospělá. Netušili však, že Čechy jsou jen malý výlet. Za pár týdnů, možná za pár dnů se vydá mnohem dál a domů se jen tak nevrátí.

Do batohu si naházela léky, nabíječku na mobil, k ní samozřejmě onen mobil, nějaké spodní prádlo, dvě trička, jedny kraťasy, parfém, z koupelny sebrala hřeben a kartáček s pastou na zuby, kterou měla jen pro sebe - bělící, poněvadž milovala bílé zuby, a přemýšlela, co ještě chybí. Peněženku tam už dala?
V tom jí znovu zazvonil mobil, okamžitě hovor vzala, aniž by se podívala, kdo volá.

"Ahoj Dany, tady Kikin! Štveš mě! Kašleš na mě!"

Byl to Danynin hysterický kamarád Kryštof. Teď ji otravoval!

"Čau pumprlíne!" usmála se široce. "Moc se ti omlouvám! Ale vůbec nemám čas a hlavně jsem zapomněla, já vím, že to je hnusný!!!"
"Hmmm, zase jdeš někam s tou kamarádkou Valerií, co? Tu lesbu nemám rád! My gayové jsme lepší! Mám zítra narozky. Přijdeš na oslavu?"
Daniela zakopla a spadla na zadek.
"Kurva!" tohle bylo kvůli narozeninám nebo pádu? "Miláčku, já nevím, jestli budu doma! Jedu s Robertem do Čech, vždyť víš, ten motorkář, byli jsme za tebou v baru před nějakou dobou."
"Vážně? Tenhle? Ten se mi nelíbil! A proč tam s ním jedeš?"

"Ten motorkář, pamatuješ," zopakovala znova, jaksi byla mimo. "Babička mu půjčí peníze, aby si mohl zaplatit cestu do LA. Bude tam závodit."
"Danielo, ty jsi ale blbá. Od chvíle, co s ním chodíš, se chováš jak naivka. Ale jak myslíš, přeji ti v L. A. mnoho štěstí!" zavěsil telefon. Danielu nikdo nechápal, nepodpořil, neřekl jí hezkého slova. O to víc se utvrdila v tom, že může být šťastná jen s Robertem.

Jestli tací byli rodiče jejich rodičů a přátelé, nechápala, proč jsou tak oškliví na ni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt