Marseille or Mexico? 25.

19. února 2015 v 20:35 | Schmetti |  Marseille or Mexico?
Hezké počtení :)


autor: Schmetti
Propadl jsem se do temnoty. Do černého jezera noci. Necítil jsem žádnou bolest, pouze volnost kolem sebe a klid. Nic mě netrápilo, bylo to jako kdybych spal beze snů. Ale zároveň vnímal jakousi jinou realitu, která patřila pouze mně a nikomu jinému. Tento okamžik, který zároveň trval věčně, se rozplynul jako mlha nad lesy. Černota se propila se světlem a já nad sebou spatřil hlavy. Tři hlavy. Margarita, Adriana a Melissa. Zvuk byl opožděný, jako při bouři. Nejdřív spatříte světlo a až pak ránu.


Ta rána přišla v okamžiku, kdy jsem uslyšel Melissino halekání.
"Au, au!" chytnu se za hlavu. Zdá se, že mám v lebce brokovnici a ta mi střílí do mozku, uší i očí. Nahmatám si nějaký mokrý hrbolek ve vlasech. Krev. "Co se to stalo?" zakňourám, zíraje na svou zakrvavenou dlaň.
"On, on-"
"Diego tě uhodil a spadl jsi," řekne Margarita místo Mel.
"ON SI O TO KOLEDOVAL!!! NEDĚLEJTE ZE MĚ NÁSILNÍKA!!!"
Zacpu si uši.
"Ticho! Nekřičte!" vykřiknu.
"Co se tu děje?" do kuchyně vrazí Donatiel.
Ani nevím, jak se situace zvrtne, ale najednou jsem svědkem bitky. Donatielova ruka vystřelí proti Diegovu nosu hned poté, co si všimne mě, jak ležím na zemi a teče mi krev. Diego není o nic pozadu, okamžitě vystartuje proti němu a chytí ho pod krkem, namáčkne na vysokou lednici a cosi mu vrčí do obličeje.
"Diego!" vyhrknu poplašeně a chci vstát, jenže mě holky zadrží.
"Nech je, ať si to vyřeší mezi sebou," šeptne Melissa a přitulí si mě k sobě. A já se rád vtisknu do jejího objetí.
Z Donatielova hrdla se vyvalí lavina francouzských nadávek. Jsou to nadávky! Určitě jo! Ale tenhle okamžik se změní ve smršť ran a výkřiků.
Donatielovo koleno vystřelí směrem Diegův klín. V předklonu začne kvílet a Donatiel ho strčí na zem, sedne na něj a vrazí mu další pěstí, jenže to si Diego nenechá líbit. Je mnohonásobně silnější než Donatiel. Překulí jeho tělo pod sebe a…
"Dost!!!"
Nemůžu to vidět. Škrtí se!!! Ale hned v tom slyším otřesné rány. V minutě se strkají po celé kuchyni. Padají hrnce. Talíře. Jeden přistane na Donyho hlavě. A Diegova hlava v dřezu.
"Pomoc!!! Pomozte nám někdo!!!" Volá Adriana, běží někam pryč a náš zahradník nehne ani brvou. Jen tupě zírá.
"Přestaňte konečně, vy idioti!!!" vymaním se z Melina sevření a hrnu se k nim, jenže jsem odstrčen na stůl. Nějakým klukem.
"Carlo, Kurva, co tu děláš?!"
"Neptej se!"
Před očima se mi míhají postavy a slyším jen nadávky a výčitky, obvinění. Tři lidi v sobě.
"Nebudeš ho, doprdele, mlátit!!"
"Arturo je můj!!! Můžu si s ním dělat, co chci!"
"Jsi zrůda!!! Kdybys ho miloval, nebudeš mu ubližovat! A jsou tu svědci!!!"
Ucítím na sobě ruku Donatiela.
"Nesahej na něj!!!" Zaburácí Diego a chce na nás vletět, jenže ten snědý kluk, Carlo, jej pevně drží a vyhodí za pomocí Margarity, zahradníka a holek Diega pryč z kuchyně a zdá se, že ho ženou až ven. Ernestina měla koště. Mlátila ho s ním.
Ač se to zdá jakkoliv absurdní, já se začnu smát. Tomu, jak ho těmi štětinami mydlila po hlavě.
"Vypadala tak vtipně," směju se čím dál víc a Donatiel se na mě dívá čím dál víc jak na blázna. Můj smích se změní v hlasitě štkaní. Jako když přetrhnete struny kytary a zvuk se stane nesnesitelným. Nesnáším zvuky, které vydávám během pláče. Zním jako postřelená vrána. A já vrány nemám rád, protože jsou ve spoustě hororů a já se hororů bojím a Diego se mi vždycky směje. Jen Melissa mě drží za ruku nebo kolem ramen a já se k ní můžu tulit. Chová se víc mile než můj vlastní... Co už? Co je můj? Přítel? Jestli jsem měl před chvilkou slabost vůči jeho osobě a přemýšlel nad sexem, tak bych se teď z něho pozvracel.
Omotám ruce kolem krku chůváka a mokrý obličej zabořím do mezery mezi ramenem a krkem. Promáčím mu tričko, ale je mi to fuk, protože cítím jeho paže kolem těla, jak krásně hřejou a celého mě chrání. Něco mi špitá do vlasů, ale nerozumím jeho řeči. Ať je to cokoliv, zní to hezky a jsem si jistý, že tato slova pěkný význam mají.
Kéž by mi je šeptal ten parchant. Znovu se rozbrečím a snažím se ho vyhnat z hlavy. Vymést ho pryč, jak to udělala Ernestina.
"No tak, přestaň už plakat, nebo budeš nemocný," pozvedne mi hlavu dvěma prsty. Popotáhnu nosem do sebe. "Vidíš? Už máš z toho breku rýmu."
"Já vím," zachraptím. "Promiňte, já... děkuju."
On zavrtí hlavou a beze slova mě odvede do koupelny, kde se usadím na prádelní koš. Držím se ho a sleduju, co Donatiel dělá. Připadá mi starší než byl, teď najednou... jako kdyby dospěl. Když přišel, viděl jsem v něm mladého chlapce. Ale nyní vypadá jako mladý, dospělý muž. Znova do sebe natáhnu rýmu a vzpomenu si na hadrový kapesníček v kapse u kalhot. Babička je suší mezi bylinkami. Nádherně voní.
Už už se mu skoro svěřím, jakou mám úžasnou babičku, když si uvědomím, že hrajeme tu pitomou hru na Gonzálovo dítě. Otřu si nos a promnu oči. Pálí mě, ale teď mě bude pálit ještě víc to, co mi jde dělat.
"Nemám rád dezinfekci," zamumlám kňouravě, instinktivně se odtahuju dozadu. Donatiel se pousměje.
"Otoč se zády, ošetřím ti tu hlavu."
Jen mlčky přikývnu a ukážu mu záda. Cítím, jak se jeho prsty proplétají mými vlasy, jako když pavouček pracuje s pavučinou. Šimrá to.
"Au," usyknu. "To pálí."
"Já vím, ale musíš to vydržet. Pak budeš pálit ty mě," zamumlá a já zatínám zuby.
"Už?"
"Už to bude... vydrž," mluví tak uklidňujícně, jenže ta dezinfekce pálí jako blázen. Cítím, jak se mi zažírá do rány a čistí případné nečistoty, z kterých bych mohl mít problémy. Kdyby tu byla babička, udělá to samé, ale na ránu by přiložila bylinky a přivázala mi na hlavu šátek. Aby to drželo.
"No, tak hotovo, ale musíš dávat pozor, udělá se ti strup."
"Jo..." konečně! Otočím se zpátky k němu a zamrkám, když si uvědomím, jak je blízko mě. "Já... omlouvám se za Diega," cosi mě nutí se vrátit k tomu, co se před chvílí stalo. "Já-"
"Ne, Arturo," zavrtí hlavou a chytí mě za tváře oběma rukama, oči vpité v mých. "Musel jsem ho praštit. Promiň ty mně, ale jak jsem ti řekl minule, i když se známe krátce, já tě mám rád a přitahuješ mě jako vosu přitahují sladkosti. Jsi... jsi jako můj bonbón."

Neudržím se, natáhnu se k němu a přitisknu rty na jeho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 the omatipoko the omatipoko | 21. února 2015 v 10:43 | Reagovat

Když to tedka zase čtu tak je to nějáký krátký ,ale je pravda že díly jsou ted častěji ,bylo to úžasný ,byla to pro mě odměna ,miluju tuhle povdku a ty to víš :-) :-P a
P.S:je to nějáký oblivněný trochu možný tvým čtením :D

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 21. února 2015 v 11:17 | Reagovat

[1]: Muhehe, teď si to musím znovu přečíst, aby mi došlo, co myslíš tím ovlivněním :D :D

A děkuju :)

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 21. února 2015 v 19:54 | Reagovat

Vosa na sladkosti... zajímavé přirovnání :D

Ale jinak se už těším na další díl :))

4 Karin Karin | 26. října 2016 v 21:56 | Reagovat

Diego je zmetek tak mu ubližovat. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt