Světla v tmách 5.

13. července 2016 v 12:54 | Schmetti |  Světla v tmách
Múzák se vrátil, snad tu u mě zůstane déle a zase neuteče! Ale dohodla jsem se s ním na jedné věci, opravdu budu psát kratší díly a častěji, protože když mi má šeptat rady na delší díl, stresuje se. Nevím proč, zkusím to zjistit :D :)
Snad si někdo z vás ještě pamatuje, o čem Světla jsou. Kdyby ne, přečtěte si něco zpětně, jsme stále na začátku příběhu a není toho moc, k čemu se vracet. I já stále pomalu poznávám každou z postav.
Přeji hezké čtení :)


Poslední dny v Berlíně utíkaly jako voda. Čas běžel tak rychle, jako když si užíváte ten nejlepší okamžik a zdá se vám, že trval chvilku. Jako když posloucháte oblíbenou písničku, která trvá pět minut, ale vám se zdá, že hraje jenom minutu. A David si poslední chvilky Berlína užíval, možná to tak nevypadalo, ale v duši vnímal každý okamžik. Přepadla ho nostalgie, až teď, kdy se vzdával něčeho, co měl, si uvědomuje cenu. Tak je to skoro se vším v životě.

David a jeho přítelkyně Eleonore zařizovali spoustu potřebných věcí, jako zaplatit nájem předem v novém domě, sehnat stěhováky, dobalit kufry, vyklidit starý byt a tak dále. S hledáním nového bydlení nebyl problém, až na pár skutečností.



David měl přichystaná dvě místa, v kterých by mohli bydlet. První z nich byl přízemní rodinný domek s malou zahrádkou na kraji města. Druhý z nich patřil mezi vyšší budovy, které nebyly panelák a ani bytovka. V podstatě bylo rozhodnuto dopředu, jelikož David věděl, že se Eleonore druhá možnost líbit nebude. Kdyby se jednalo o byt, jako mají tady v Berlíně... Ale tento dům vypadal obyčejně. On obyčejný byl. Nebylo na něm nic luxusního, ani klika, ani sebemenší kousek, jak jsou zvyklí. On by to možná překousl. I když... ne. Nepřekousl. Nemohl přeskočit z vysoké laťky na tak nízkou. Domek vyhrál na plné čáře. Zprvu se ale David netvářil nadšeně.

"Copak se ti nelíbí?" podivila se nad jeho reakcí, když mu znovu na natebooku ukazovala fotky jejich nového hnízdečka.
"Ale líbí. Proč bych si ho jinak hodil do záložky?" David protočil oči a křivě se zasmál a opřel se. Otočil hlavu směrem k oknu a těšil se, až za chvilku odejde do práce. Tohle prohlížení si fotek ho stresovalo, zatímco Eleonore nabíjelo energií.
"Tváříš se přešle. Nechceš tam." Zaklapla počítač a založila ruce na hrudi.
"Já do Hamburgu chci." Bránil se David, povzdychl a uhnul pohledem.
"Nemyslím Hamburg, ty víš, co ti vadí. A já to vím taky."

"Tak chápej. Neumím představit bydlet v něčem úplně jinak..." nevěděl jak se vyjádřit. "Tak obyčejně. Tady máme obrovský luxus, jen vejdeš do budovy. Nedávno jsem nad tím přemýšlel a uvědomoval si, co vlastně mám. Nebo v Marseille u rodičů, taky jsem si bydlel královsky. Zkus hodit Kardashianky na vesnici do starého domu, kde musíš všechno opravovat. Asi by se zbláznili."
"Jo, takže ty se teď přirovnáváš ke Kardashiankám, chceš říct?" Upřímně... tohle ji zarazilo a pobavilo. Musela se zasmát, ale její smích prozrazoval její zděšení.
"Blázníš?!"

"Jediný, kdo tu blázní, jsi ty. Která z nich jsi? Kim nebo Kylie?"
"Nech toho," měl toho dost a vstal z pohovky, sebral mobil ze stolu a strčil si jej do kapsy. "Musím už jít."
"Ty nevíš, co chceš, viď?"
"Ale jasně že vím! Chci se odstěhovat!" Plácl rukama do stran stehen a znovu se posadil, tentokrát otráveně a prudce, až se Ele zhoupla.
"Tak jsi měl hledat něco podobného jako tady!" Křikla. Jestli zvyšuje hlas, ona bude taky.
"Nemáme na to všechno dostatek financí!" Rozčiloval se. Máchal rukama.
"Nejsme chudí, Davide. Kdyby ano, nebudeme mít tenhle byt. Tamta bytovka by žádný luxus nebyla, ale dům si můžeme upravit, jak jen budeme chtít. Uděláme si znovu mramor, budeme mít náš nábytek... Nepotřebuješ skoro mrakodrap, abys hezky bydlel! Co vily v Beverly Hills? Taky to jsou domky!"
"Mohli bychom si ho upravit podle našich představ, pokud bychom ho vlastniti. My budeme k pronájmu."
"To nevíš! Zeptáme se!"
"Jasný..." tohle nemělo cenu, nikam to nepovede.
"Pořád hledáš problém. Měl by ses uklidnit."

Odešla do vedlejší místnosti. Do koupelny.

"Musíme se hádat?" David šel za ní. Opřel se o futra.
"Já tu nejsem ta, které pořád něco vadí."
"A mně vadí co? Nic!"
"Vymyslíš kraviny, Davide! Celou dobu chceš do přírody, že tě tyhle budovy ničí a teď si najednou uvědomuješ, jak je máš rád?!"
"Tak to bývá, člověk si uvědomí, co má, když už to nemá."
"Já ti na tohle kašlu, Davide. Rozhodni se, co chceš. Najdi něco jiného, mně to je jedno. Ale sám jsi viděl, že nic vhodného pro nás nenajdeš."
"Hm."

Eleonore ho chytla za ramena a zhluboka se nadechla. Takhle ji nerozčílil hodně dlouho. Možná nikdy. Nepamatovala si podobný moment. Tato hádka vznikla skoro nevinně. Poprvé se nedokázali dohodnou. Neuměli vyřešit situaci bez křiku s chladnou hlavou.


"Přestaň se bát změny a těš se na nový život, o kterém jsi snil."
"Ale já se nebojím změny..." olízl si rty, chtěl se vymanit z jejích rukou, ale zůstal stát. Očima kroužil všude jinde, jen ne na ní. "Je to prach prostý sentiment. Takhle jsem vyváděl, i když jsem odjížděl z Marseille..."
"O tom jsi mi nikdy nevyprávěl..."
"Někdy ti to povím, teď se mi nechce," trochu se odtáhl. "Není to extra příběh. Nic zvláštního."
"Stejně to chci vědět."
"Je divné, že něco o sobě nevíme..." sklopil hlavu, odtáhl se od ní. "Promiň, musím už opravdu jít. Zavolám ti," otočil se na patě, u dveří měl připravený kufřík a odešel do práce, aniž by Eleonore políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 6. listopadu 2016 v 21:29 | Reagovat

Já bych brala ten domek. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt