Světla v tmách 6.

2. srpna 2016 v 22:35 | Schmetti |  Světla v tmách
Před pár dny, a hlavně dneska mě navštívil Múzák koketí a napsala jsem pro vás delší díl!
Přeji hezké čtení :-)


autor: Schmetti

David čekal před domem na svůj odvoz v podobě Gregorova auta. Avšak ještě před tím, než vyšel ven do teplého počasí, stavil se ve vinárně a u příjemných zaměstnanců koupil několik láhví do práce kolegům jako dárek na rozloučenou.

Dnešek byl posledním pracovním dnem v Berlíně a Davidovi se stahoval žaludek. Hádka s Eleonore mu nepřidala na klidu a o to víc se necítil v pohodě, jak by chtěl. Uvažoval o tom, že by si dal skleničku. Brzy to ale zavrhl. Do práce nikdy nepřišel pod vlivem alkoholu a pokaždé si dával pozor, aby den před tím nepožil příliš mnoho omamných nápojů. Za prvé, udržoval svou morální úroveň a za druhé, mít kocovinu, pracovat a tomu vypadat dobře, bylo obtížné.


S Gregorem neprobíral stav doma, samozřejmě se mohl svěřit a postěžovat si, jenže David takový nebyl. Druhé vyslechl a snažil se poradit nebo nenápadně člověka namířit na správnou cestu, aniž by říkal své názory nebo někoho soudil, ale sám s nikým o problémech nemluvil. Vše si nechával pro sebe a někdy bouchl.

"Tak jak se těšíš na poslední den?" Zeptal se Gregor a krátce od volantu pohlédl na Davida, sedícího vedle sebe na sedadle spolujezdce. Tichý povzdych opustil Davidovy rty.
"Vůbec nevím. Mám v sobě zmatek." Zamumlal a otočil hlavu k okénku, doufal, že tato odpověď bude stačit.
"Přišla na tebe lítost, co? Já o tom taky včera večer přemýšlel. Tolik zážitků necháme za sebou a půjdeme jinam."
"Však tam si vytvoříme nové zážitky," David se pokusil o úsměv, ale místo toho se zaksichtil.
"To jo, ale chápeš. Je divné jít jinam. Bude se mi stýskat po těch hnusných šedých panelácích a ulicích."

V autě bylo minutu ticho, než Gregor zapnul radio. Vytušil Davidovu špatnou náladu. Nechtěl na něj tlačit a zůstal zticha. V tom byl jiný od Eleonore nebo od ve ženy. Pokaždé chtějí slyšet, co se mužům děje v hlavě. Nenechají je v klidu. Jsou takové všechny? Gregor o tom nepochyboval. Už před dávnou dobou se rozhodl, že uvěří tomu, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Davidovo těžké srdce ztěžklo ještě více když za sebou zavíral dveře od auta a věděl, že to je jeho poslední cesta z garáže do práce. Rád by věděl, zda tohle všechno prožívá i jeho kamarád, ale neodvážil se zeptat. Klasicky, jako vždycky, prošli halou, vyjeli výtahem nahoru, pozdravili se s recepční a s kolegy, kteří na ně nezvykle mávali a usmívali se. Asi nebylo překvapením, když se kolem Davida a Gregora vytvořil hlouček, a předával jim oběma malé dárečky na památku. Oba dva měli plné ruce taštiček, které byli mile donuceni otevřít a rozbalit dárky. Hrníčky se srdíčky střídaly hrníčky se zábavnými nápisy a obrázky. Zásoba vonných svíček a čajů vydrží alespoň na dva měsíce a jako bonus, ten nejlepší dárek, byly přívěsky z bílého zlata, na které se všichni kolegové složili.

Gregora obdarovali přívěskem malého donutu. Gregor se smál a byl pobaven.

"To je vidět, že mě dobře znáte," smál se a prohlžel si zlatý donutek.
"Kdo by neznal největšího vtipálka," usmívali se a měli radost, že Gregorovi udělali radost. !Budeš nám tu scházet, kdo nám bude vyprávět vtipné historky a nosit snídaně?"
"Já se mám, mně je bude nosit pořád," přidal se David, ale nukdo na jeho větu nereagoval, místo toho jej vyzvali k rozbalení svého dárku. David ladně otevřel bílou krabičku, v ten moment si připadal, jako by ho někdo žádal o ruku, a spatřil stejně velký šperk, jako byl Gregorův, ve tvaru foťáku. Jeho oči se rozzářily, avšak se v nich zračily slzy dojetí. Rychle je zamrkal a začal vroucně objímat své kolegy.
"Děkuju moc," nemohl moc mluvit. Lámal se mu hlas a mnohým dámám stékaly slzy po tvářích.

"Musíte nám volat, kluci."
"Davi, nebreč," objala ho jedna ze sekretářek, mladá slečna, a setřela se smíchem jeho slzy.
"No jo, když to se nedá vydržet," zasmál se stydlivě a posadil se. "Opravdu moc děkuju. Udělali jste mi radost."
"Jo, mně taky," řekl Gregor a oba se posadili. Ne na dlouho. Než se stačili vzpamatovat, zavolal si je šéf.

"Davide, Gregore! Můžete na chvíličku?" Postarší pán zvolal mezi dveřmi své kanceláře a všichni se otočili po jeho hlase.
"Jasně," řekl David, podíval se na Gregora a vstali ze svých židlí.
"My tu počkáme," šeptli kolegové a Gregor se ušklíbl. Připomněli mu jeho nejoblíbenější scénu z Titanicu s Leonardem DiCapriem, kdy je Jack připoutám k trubce a volá na Rose 'Já tady počkám'.

David vešel do šéfovy kanceláře jako první. Vždycky to tu vonělo po tabáku, což neznamenalo po cigaretách.

"Posaďte se," šéf ukázal na křeslo a vedle Davida se v druhém křesle usadil Gregor. David se pořád cítil podivně. Šéf si sedl za stůl, spojil dlaně a usmál se. "Je pro mě těžké se loučit s tak skvělými zaměstnanci, jako jste vy dva."
"Děkujeme," pravil Gregor a David kývl. Pán se usmál.
"Nemám rád dlouhé loučení a proslovy, takže to vezmu rychle. Oběma vám uděluji velmi pěkné prémie jako dar od firmy, ale také zde dostáváte něco na památku," zpod stolu vyndal dvě zasklené černobílé fotografie celého oddělení, které fotil David. "Ano, Davide, je to vaše práce," usmál se, když viděl Davidovo potěšení ve tváři.
"Sice to byla samospouřť, abych mohl být na fotce taky, ale i tak jsem musel nastavit foťák," zasmál se trochu a poděkoval za dárek.
"Pověsíme si je v naší nové práci, pane," Gregor ihned vylíčil svůj nápad, kam fotku umístí.
"To ano," souhlasil David.
"Budu rád a nejen já, my všichni tady.

Ale to není všechno, o čem chci s vámi mluvit, hlavně se to týká vás, pane Weibere," dlaní poukázal na Davida a David zvedl obočí. Napjatě si poposedl, v rukou držel fotku.
"Poslouchám, pane."
"Nevím, jestli jste něco zaslechl předem, ale rád bych, kdybyste se tuto informaci dozvěděl až ode mě, protože to je velmi milá a důležitá informace. Inu, jde o to, že měním vaši pracovní pozici. Už nebudete asistent, ale v hamburské pobočce naší firmy to budete právě vy, kdo bude pořádat konkurzy na modely, vy budete vybírat modely, vy budete řídit vše, vy budete chodit do ulic a hledat nové tváře."

Davidovým tělem se rozlévalo nadšení tančící s hurikánem adrenalinu, které objímala vděčnost s radostí.

"Připravili jsme nový projekt, který je možná nezvyklý a kontroverzní. Vy se vydáte do center pro drogově závislé, existují různé domovy, kde bydlí jedinci samostatně nebo společně v bytech a v každém domě sídlí několik zaměstnanců, kteří se starají o pořádek a zajišťují bezpečí, kontrolují průběh odvykací léčby a podobně. No, a vy, Davide, zkusíte mezi takovými lidmi najít vhodné modely a modelky. Změníte lidem život."

Gregor chtěl nadšeně výkřiknout několik přisprostlých slov, ale šéf ho přerušil.

"A vy, Gregore, budete Davidův asistent."

Konsternovaný David seděl mlčky na židli a neměl slov. Tolik emocí, nadějí, tolik zodpovědnosti a nových příležitostí...

"Dobře. Dobře! Já... já nevím, co bych řekl. Moc děkuju," konečně se široce usmál a ona tíha spadla z jeho srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 3. srpna 2016 v 11:06 | Reagovat

Hrozně se mi líbí, jak píšeš :)

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 3. srpna 2016 v 21:30 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 Karin Karin | 6. listopadu 2016 v 21:36 | Reagovat

Teď to vypadá  zajímavě z tou jeho práci. :-?  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt