Světla v tmách 9.

3. ledna 2018 v 16:13 | Schmetti |  Světla v tmách
Milí čtenáři, ráda bych vám všem chtěla pořát, a také tedy přeju, všechno nejlepší v novém roce. Hlavně hodně zdraví, štěstí, lásky a ať se vám splní vaše přání :-) Doufám, že jste svátky trávili v pohodě a klidu s těmi nejbližšími.

Přináším vám další díl Světel v tmách, ve kterém se konečně dostávám tam, kde začíná ta nejdůležitější část příběhu. Jestli vás příběh bavil do teď, mohl by začít ještě víc, protože mě víc baví. Hezké počtení :-)


autor: Schmetti

Vyšel před hotel do rušné ulice. Do nosu jej praštil zápach, nebo vůně?, vody. Ryby, pomyslel si. Zatvářil se podivně. Tohle mu nevonělo. Lidé, kteří procházeli kolem něj, nemohli tušit, proč se tak mladý muž mračí na svět. Několika stařičkým dámám mihlo hlavou, jak by v jeho věku byly šťastné a veselé. David pozoroval jejich obličeje. Většinou spokojené. Jedna ze stařen se na něj usmála. Úsměv jí překvapeně opětoval. Opíral se loktem o zábradlí a podpíral si bradu. Kdyby věděly, že si vysnil bydlet v Hamburgu, ale všechno nebylo tak, jak chtěl... Její malichernost ho rozčilovala. Přemýšlel, jestli se někdy choval jako ona. Pokud ano... Rozhlédl se kolem sebe. Obchody s módou celosvětových značek. Jindy by se kochal blahem.


Pohled sklopil a díval se na rozpohybovanou hladinu Labe, chtěl si odplivnout. Jen tak. Nikdy to nedělal. Ne, je gentleman. Pokoušel se nad ničím nedumat. Vytěsnit veškeré myšlenky z hlavy. Lehký vánek polaskal jeho tvář a pohrával si s jeho vlasy. Zavřel oči a vnímal jen zvuky a doteky větru. Přesně tohle potřeboval. Uvolnit se. Několikrát se zhluboka nadechl, načež jej obklopil klid.

Pojem o čase ztratil během chvilky. Užíval si přítomné chvíle. Proč to nikdy dřív nedělal? Trochu se lekl, když ucítil poklepání na rameno. Otočil se.

"Gregore," zamumlal a protřel si oko.
"Jsi tu spal?" Pousmál se druhý muž a cosi hledal v kapse. Cigarety. David sledoval, jak si kamarád jednu vyndal a požitkářsky si zapálil.
"Možná," odpověděl neurčitě. Pravděpodobně by usnul ve stoje. Venku. "Jsem jako kůň."
"Pako." Gregor se zasmál. "To jsi tak vyšťavený?" Pozvedl obočí.
"Ne... Spíš psychicky," dlaněmi si promnul obličej a opět se zadíval před sebe. Sklonil zrak a snažil se ve vodě zahlédnout pohyb. "Eleonore je divná."
"Všiml jsem si," Gregor se opřel vedle něj. Pomalu tahal z cigarety. "Zbytečně se rozčiluje nad věcí, kterou nemůžete nikdo ovlivnit a za kterou ty nemůžeš."
"Že jo?!" Jako by do Davida píchla vosa. Někdo má stejný názor! "Řeší zbytečnosti!"
"Jo, kamaráde." Gregor pokýval hlavou a odklepl z cigarety. Vítr popel rozvál, než stačil spadnout na vodu. "To jsou ženský. Malichernosti."
"Tohle slovo mi taky znělo v hlavě." David pokýval hlavou a povzdychl, otočil se zády k zábradlí. Nyní se ho dotýkal zadkem. Přidržoval se rukama. "Jako bych mohl za to, že soused nemá čas."
"Vždyť to musí štvát i tebe. Není to tvá vina."
"To jí řekni. A ještě na mě svádí, jak lačním po luxusu a najednou si vyberu domek." Zavrtěl hlavou.
"Hoď to za hlavu. Neřeknu, kdybyste neměli dost peněz. A kde byste sháněli honem rychlé ubytování?... Přejde ji to." David ucítil Gregorovo uklidňující poklepání na rameno. "Dřív nebo později."
"Jo, až budeme mít baráček a nejlépe už vybavený." David se kysele zašklebil.
"Doopravdy, Dave, nech to plavat."

David se ještě jednou zadíval na řeku. Nech to plavat jako ryby, pomyslel si. Zastrčil ruce do kapes, vzdychl a odhrnul si dlouhou ofinu z čela.

"Pojď, jdeme," řekl David, nehodlal tu stát. Oba dva se vzdalovali od hotelu, své drahé polovičky nechali spolu o samotě. Mířili k místu, které bude pro jejich práci důležité. Již teď se dal poznat rozdíl mezi Berlínem a Hamburgem. Hamburg byl klidnější, barevnější a menší. David zatím nevěděl, jak se cítit. Všechno bylo jedno velké neznámo. Nechtěl si dělat představy, idealizovat, mít očekávání.

Procházeli kolem dětského hřiště, děti běhaly sem tam za míčem a lezly do prolejzaček. Jen houpačky zely prázdnotou. David si všiml, jak se Gregor dívá a hodil mu na pár sekund ruku přes ramena. Touha po dítěti. Nic neříkali. Jeden rozuměl druhému. Byli tu pro sebe. Obloha se zatáhla.

"Víme vůbec, kde to je?" Zeptal se po chvilce David a zastavil. Mračil se na chodník. Gregor se zatvářil podivně a vytáhl z kapsy mobil.
"Nevíme, hodím adresu do navigace."
"To brzo," ušklíbl se David. Jak jinak, kdyby se nezeptal, mohli ujít kilometry jiným směrem, než měli. "Pojedeme městskou dopravou, ne?"

Pohled, jaký si vysloužil od Gregora, nechtěl analyzovat. Raději se od něj odvrátil. Zaujala ho zeď, na níž byly nakresleny dvě ryby. Zase ryby. Vedle nic stál nápis 'Všechny ryby patří do vody'. Nejspíš vegani... Ale kresba nebyla jediná, co jej upoutalo.

Byla to hezky oblečená dívka. V růžovém kožichu s čepicí stejné barvy. Na magickém oparu jí přidal průhledný deštník, ačkoliv si David nevšiml známky po dešti. Drknul loktem do Davida, v očích nadšení.

"Vidíš to?" nenápadně kývl hlavou směrem k dívce. Gregor se po ní podíval.
"Ujde." Zamumlal a prstem přejížděl po displayi mobilu.
"Nekoukej na to, jaká je ona, ale jak je oblečená." Zavrtěl hlavou. Bože. "Úplně vidím, jak bych ji vyfotil v zimě, zrovna by sněžilo a svítily by pouliční lampy," skousl si vzrušeně koutek spodního rtu a z kapsy vylovil malý kožený zápisníček s propiskou. Nápad si ihned zapisoval.
"To ji budeš shánět v zimě, za pár měsíců, po celém městě? Tak za ní běž teď a vezmi si kontakt."
"Ne, nepotřebuju přímo tu holku. Vidím to na sérii fotek, ale pokaždé s někým jiným, to si zatím nechám pro sebe," v hlavě se mu zrodil lehce ďábelský nápad. Po něčem podobném prahl dlouhou dobu.
"Ale blbost, musíš tam mít i tuhle kočku, vnukla ti nápad," Gregor Davida popostrčil. "No tak, jdi!"

David stál, vždy, když do něj kamarád drknul, popošel o krok.

"Neblázni!" Sykl.
"Ty blázníš, chováš se jako puberťák." Oponoval Gregor.
"Přestaň, jako puberťák se tady chováš jenom ty," odtáhl se od Gregora. "Chovej se trochu normálně." Vypadal naštvaně. "Když už mám jít někoho oslovit, tak se chovám normálně. Nebo víš co, jdi ty! Máš být přece můj asistent," zapitvořil se a ruce založil na hrudi.
"Já?" Gregor se dotkl svého hrudníku v hraném šoku.
"Šašku," David zavrtěl hlavou, pak se přeci jen pousmál. Slečna se již vzdálila. "Nepoběžím za ní."
"Připadal by sis jako úchyl?" Gregor zahýbal obočím a culil se. Prohlížel si zadky kolemjdoucích dívek a žen.
"Ne, jediný zvrhlík jsi tu ty," David chytil Gregora zezadu za ramena a tlačil ho dopředu.
.
"Počkej!" Gregor se zasmál. "Musíš pokračovat směrem, kterým jsme šli," ukázal v mobilu mapu s navigací. "ještě kousek. Asi deset minut."
David se podíval.
"Hm, pokud tady ale budeme stát, přijdeme tam za dvě hodiny." David pokračoval v tlačení kamaráda kupředu.
"Pospícháš? Nemáme domluvenou schůzku, jen očíhneme barák."
"Mlč," David se zasmál.

***

"Hlavně se chovej inteligentně a nezírej na ně." David se vnitřně chvěl.

Sídliště, na kterém se nacházeli, nevysílalo dobrou energii. Leželo v odlehlejší části města. Všude kolem stály squaty. Opuštěné a posprejované domy bez oken naháněly strach.

"Myslíš, že to budou oni?"
"To jsou oni."
"Jak to víš?"
"Poznám. Podívej se jim do obličeje. A rozhlédni se kolem. Nebo stojíš jinde, než já? Někde na pláži?"
"Já myslel, že se lidem díváš jenom na oblečení."

David protočil oči. Tyhle vtipy nebyly momentálně na místě. Drogové doupě. Tady v Hamburgu mají asi v oblibě malby na domech. Vraštěl obočí na dům, ve kterém pravděpodobně žili drogově závislí lidé. Lidé, kteří stáli asi pět metrů od nich.

"Ty červené a růžové květy jsou... Velmi podivné." Tiše zamumlal a Gregor se podíval na nižší, polorozpadlou bytovku.
"Pravda..."
"Co teď?" David se postavil před Gregora, bokem ke skupince mladých lidí, aby nebyli až tolik nápad ní. Musí to být oni. Stihl si je rychle prohlédnout. Bledá pleť, kruhy pod očima. Všichni hubení. Jeden z nich, blonďák, byl bos. Hezky oblečený. Kožená bunda a zeleno černé úzké kalhoty. David se na něj znovu podíval. Kluk kouřil, mhouřil oči a občas se nahlas zasmál.

Davidovi se rozbušilo srdce.

"Co je?" Zabrmlal Gregor. Něco se dělo?
"Nic, jen... Je mi divně. Ten bosý kluk je zvláštní." Chtěl si odkašlat, ale nejspíš by přilákal pozornost.
"Hotový model," doplnil ho Gregor. "Toho musíme vzít."
"Vypadá závisle."
"Takových tu bude hodně, čum na toho s růžovými vlasy. Má modřiny na rukou. Nebo ta holka, co se zasekla v emo době."
"Myslíš, že jsou všichni u té organizace? Nebo se tu jen sčuchávají i s těmi, co pomoc nehledají?"

David už teď zažíval nepopsatelné pocity. Kdo by si pomyslel, že se bude někdy pohybovat mezi takovými lidmi.

"Možná."
"Asi půjdeme pryč." Řekl rozhodně. "Za chvilku si nás všimnou a budou se vyptávat. Nechci, aby nás zítra poznali a věděli, že jsme se na ně byli dívat."
"Myslím, že jsou zvyklí. Každý se podívá na taková vzezření."
"Tak jim neříkej..." David se skupinky lidí tichým hlasem zastal. Dlouze se na ně zahleděl. "Jsou to ztracené duše."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt