Freestyle Leben 34.

25. února 2018 v 21:53 | Schmetti |  Freestyle Leben
Upozornění: Tento příběh je smyšlený a jakákoli podobnost s postavami, místy či událostmi je čistě náhodná.


autor: Schmetti & Schildie

o den později

Roberta už několik hodin dusili policisté v oddělení organizovaného zločinu v Praze. Kolegové v Ústí nad Labem nebyli ochotní uvěřit Robertově příběhu o jeho minulosti a považovali ho za obyčejného recidivistu. Nechali ho nakonec převézt do Prahy, kde měl Robert větší naději, že ho někdo vyslechne kultivovaným způsobem a nebude s ním zacházet jako s póvlem.
"Přísahám vám, že jsem žádný děti neunášel! Já jsem ta oběť, rozumíte? Mě chce někdo ublížit! A kde je vlastně moje přítelkyně? Ona vám dosvědčí, že jsem do Čech nepřijel dělat žádný svinstvo!" důrazně opakoval pořád dokola.
"Pane, uklidněte se a přestaňte tady máchat rukama, nebo vám nasadím pouta!" Policista upozornil Roberta, který rozčílením zhurta gestikuloval. "Proč jste přijel, jak jste říkal, s vaší přítelkyní do Čech? Vezmeme to všechno popořadě."

"Jel jsem za babičkou, to snad nemůžu?"


Policajt se držel. Tenhle kluk bude oříšek.

"Pane Glühbirne, já jsem tu od toho, abych vám kladl otázky. Přijel jste tedy za babičkou." Díval se do počítače, kam zapisoval výpověď. "Jak dlouho žijete v Německu?"
"Přijel jsem za babičkou, protože jsem si chtěl půjčit peníze!" Záhy litoval, že o penězích vůbec mluvil. Teď ho bude policajt určitě vyslýchat, na co ty peníze potřeboval. "A v Německu žiju dlouhodobě asi 10 let. Předtím jsem pendloval mezi Českem a Německem. Otec mi umřel a mamka na mě kašlala. Stačí vám to? Rád bych už šel."
"Ne, nemůžete." Uzemnil jej policista a krátce se na něj podíval. Chvilku ťukal do klávesnice, poté se na jezdící židli přesunul o kousek dál k přístroji na vodu. Naplnil dva silikonové kelímky a jeden podal Robertovi. "Napijte se." Zmírnil ráznost ve svém hlase. "Takže jste bydlel zčásti v Ústí nad Labem a z části kde v Německu?"
"Pohybuji se mezi Drážďany a Lipskem. V Drážďanech bydlím na ubytovně a v Lipsku bydlí máma. Moc se s ní nebavím. Jezdí za ní bratr. Z Ústí nad Labem byl můj otec. Byl cigán, teda sorry Rom. Nenosím jeho jméno. Vztahy máme složitý. Nechce se mi to vysvětlovat." Robert se netrpělivě vrtěl na židli a doufal, že tohle okecávání na poldu zabere. "A co se týče toho přepadení, jsem přesvědčený, že to byl omyl. Nikoho nebezpečnýho neznám, to zní logicky, ne?" Samozřejmě lhal.
Cvakání do klávesnice bylo nepříjemné. Znervózňovalo ho. "K tomu se dostaneme, pane Glühbirne." Policajt toto téma zatím nepotřeboval. "Jak dlouho jste vždycky přebýval v Ústí? A ještě mi povězte, v jaké společnosti jste se pohyboval. S kým jste v té době přátelil a kolik vám bylo přesně let."
"Mhm, no dobře..." Podrbal se na hlavě. "Zdržoval jsem se v Ústí asi od dvanácti do sedmnácti let. Vlastně ani nevím. Chtěl bych na to zapomenout. Dost jsem se poflakoval. Škola mi nešla. Když jsem byl blbej na školu, chtěl jsem si místo toho vydělávat, i když jsem byl dítě. Jo a dík za tu vodu."

Policista přikývl.
"Není zač. Takže jste si vydělával? A jak?"

"Dělal jsem modela na oblečení. Hlavně na džíny. Měl jsem sexy zadek," řekl věcně.

"Hej, už toho mám vážně dost! Nedělej si z nás prdel, ty namyšlenej puberťáku!" vyjel druhý policista, obézní pán, který dosud mlčenlivě seděl v koutě jako dozor. Sjel očima ke svému vypoulenému břichu a trochu mladému muži záviděl, neboť mu došlo, že on sám sexy rozhodně není. Nesnášel týpky, kteří si myslí, že s jejich tvářičkou a nabušeným svalstvem jim všechno projde. "Pochybuju o tom, že by supermodel, za kterýho se považuješ, skončil jako prodavač hamburgerů. Vyklop pravdu! S jakou verbeží jsi spolupracoval?"

"Proč mi tykáte?" Robert vzdorovitě odsekl, ale jinak se tvářil chladně. Najednou mu zazvonil mobil.
Policista, který nebyl břichatý a na rozdíl byl od svého kolegy klidný a seděl za počítačem, kývl na Roberta: "Telefonát vzít můžete, jelikož jste zrovna vyslýchán a řešíme tu vážný případ, zapněte si handsfree."

Robert přikývl. Trochu se mu ulevilo, když viděl, že mu volá brácha: "To je brácha." Zvedl hovor a dal hlasitý hovor. Mobil položil na stůl.
"Čau." Pozdravil Robert česky.

"Čau brácha, prosím tě, dávej na sebe pozor, jsme s Valinou ještě v nemocnici u Rickyho, ale volal mi ten píčus Michal a chce, ať mu dáš těch padesát táců nebo na tebe hodí všechnu tu špínu s dětským pornem."

"Ty jsi taky vůl, že nedržíš klapačku, brácho, co?" Robert protočil oči a už mu nezáleželo na ničem. Nejspíš bude lepší, když se policie dozví pravdu. Nic přeci neudělal. "A není padesát táců nějak málo? Jestli řekl takovou blbost, tak tomu ksindlovi asi o prachy nejde."

"Vůl jsi ty! Jedná se o padesát tisíc euro!" Pepa ječel jako pominutý. Robertovi málem praskl ušní bubínek.

Policista u počítače zpozorněl.
"Dětská pornografie? Moment, to si zapíšu. Můžete k nám tomu říci něco více? Leze to z vás jak z chlupatý deky, chlape!" Začínal pěnit netrpělivostí stejně jako jeho kolega. "Povíte nám, kdo je Michal?"

"Michael Baumann, jeden z týpků, který loví malý kluky na natáčení. To on mě navez do toho svinstva, abych hrál ve sprostejch videích jeho kámoše."

"Pokračujte." Policista si pro jistotu zapnul diktafon.

"Viděl jsem při natáčení, jak mlátili kluky, kteří nechtěli spolupracovat. Jednoho zřídili do bezvědomí až do krve. Chtěl jsem utýct a napráskat je poldům, ale násilím mě donutili, abych na kameru zahrál, že do něj kopu já. Přitom jsem mu nic neudělal. Tím... tím... tím videem mě vydírají..." Robertovi docházel dech, hlas zněl tišeji a slzely mu oči. "Věřte mi, prosím..."
"Máte někde tu videokazetu i vy nebo jen oni?" Policisté předpokládali, že takový záznam bude ještě na starých VHS kazetách.
"Je to DVDčko. Kazetu mám taky, ale..." semknul rty. "To jsem dělal obyčejného porno herce, ještě o trochu dřív. Oni si pak našli lepší techniku a nahrávalo se na DVD."

"Jak myslíte 'to krom dělal obyčejného pornoherce'? Potom ne?"

"Tím jsem nic nemyslel. Ehm... Jak bych vám to řekl..." Roberta škrábalo v krku, téměř se dusil.

"Řekněte nám pravdu. Nic jiného vám nezbývá."
"No když jsem tohle začal dělat, vždycky do mě rvali nějaký lehký drogy, abych nedělal scény nebo abych neutekl. I když to zní blbě, po půl roce jsem přestal protestovat, protože z toho fetu mi bylo fakt mizerně. Nakonec jsem slíbil, že neuteču. Měl jsem strach o svůj život. I přes to utrpení a násilí, který mi ti šmějdi prováděli, jsem točil dál, protože mi začali vydávat malou mzdu. Navíc jsem byl hezkej. Rozhodl jsem se, že až z té malé almužny z natáčení našetřím větší částku, tak uteču. Pokusil jsem se o útěk jednou. Nedopadlo to dobře. Hlavní šéf gangu mě chtěl zabít, ale dali mi šanci. Nabídli mi obchod, že když jim budu shánět další kluky, ušetří mě a ještě dostanu provizi."
"A dál? Opravdu jste unášel mladé může?"
"To ne!" vystartoval Robert.

"Pane Glühbirne, zamotáváte se do svých lží! Řekněte pravdu! Bude to pro vás lepší!"
"Neunášel jsem malý kluky! Nemám nic společného s tímhle svinstvem!"
"Tak co?!"
"Chodil jsem po diskotékách a sídlištích a sháněl kluky nad 18 let, jestli by si nechtěli přivydělat! Řekl jsem jim o tom, jak jsem natáčel, ale nikoho jsem nikdy neunesl a nikoho k ničemu nenutil!"
"Dál?"
"Pár kluků se chytlo. Vždycky jsem si kontroloval občanky, kolik jim je a tak. Jenže na jedné diskotéce jsem byl s chlápkem z gangu. Zalíbil se mu tam jeden kluk. Vypadal starší. Dostal jsem za úkol, abych ho prostě nějak přemluvil a na nic se neptal. Kluk byl v pohodě. Ani jsem ho nemusel moc přemlouvat. Nejspíš si myslel, že jde jen o fotky. Já vůl jsem si nezjistil, kolik mu je. Když zjistil, co po něm boss gangu chce, tak se chystal k útěku. Jenže kluci ho zmlátili, zfetovali a pak navíc zjistili, že mu bylo jen patnáct let. Děsně ho zřídili. Pak mě donutili, abych při natáčení hrál, že jsem mu to udělal já. Přitom jsem neudělal vůbec nic. Jen jsem s ním mluvil na tý dýze a zbytek udělali oni. Já fakt za nic nemůžu. Věřte mi!"
Z Roberta jeho slova vyletěla plynule a zjistil, že se mu ulevilo.
"Může vám to někdo dosvědčit?"
"Spíš ne. Snad ten kluk, ale nevím, co se s ním stalo."
Policisté se na sebe navzájem podívali.
"Nejspíš víme, o který gang se jedná. Když nám pomůžete, vyváznete z toho jen s podmínkou, možná z toho vyváznete úplně. Co říkáte?"

"Pff." Robert svěsil ramena a ruce podél těla. "Cokoliv, hlavně ať už se minulosti zbavím a mám od nich pokoj. Zažívám tolik stresu a strachu, teď mám konečně normální a hodnou přítelkyni, mám úžasnýho bratra a nechci, aby mě někdo vydíral a vyhrožoval i jim. Kdyby věděli, kdo je moje babička a kde bydlí, určitě by šli i tam."

"Chlape, vy jste opravdu vůl. Takových jako vy běhá po světě tucty, který jsou svědky těch nejhorších zločinů, ale z čistý předposranosti nejdou na policii, protože mají strach jen o svůj zadek. Víte, kolik byste zachránil lidí, kdybyste šel na policii už před deseti lety? Ušetřil byste si i svoje nervy a žádný kriminálníci by vás nehonili."
Policista sedící jako ostraha si musel ulevit tímto proslovem. Nenáviděl tyhle namyšlené frajírky, kteří si myslí, že stačí držet hubu a postupně na ně každý zapomene.
Roberta jeho pocit lehkosti přešel, neboť si uvědomil, že pokud bude pomáhat fízlům, na cestu do Ameriky může zapomenout. Jediné pozitivum viděl pouze v tom, že Daniela si bude moci v klidu udělat maturitu.
"To jste mě fakt uklidnil!" Odfrknul si. Těšil se, až se uzavře do Danieliny náruče.

"To teda uklidnil! My vám tu čistíme štít, chlape. Ještě si stěžujte!"
"Jsem z vás nervózní."
"Z policie? My chráníme lidi, z nás strach mít slušný občan nemůže."

"Ale může, všude kolem vám ukazují, jak někdo utíká před poldama. Každá akční hra tak vypadá, cpou to lidem do hlavy už z principu." Robert se nedal. Chtěl už pryč! "Kdy budeme končit? Mám hlad a pospíchám."

"Ještě chvilku." Promluvil policista za počítačem. "Ještě nám popíšete včerejšek, jak jste přespávali venku, kde vás našli, že vás zmlátili." Prohlédl si mladíkův pohmožděný obličej.

"Vždyť už jsem to říkal v Ústí! Můžeme to už skončit? Jsem unavenej a všechno mě bolí."

"Dobrá tedy, ale počítejte s tím, že v Praze ještě pár dní zůstanete. Vyslechneme ještě vaši přítelkyni a pak uvidíme, hm?"

Robertovi nezbylo nic jiného než souhlasit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. března 2018 v 14:32 | Reagovat

Povídka o cikánech v prostředí, na které nejsou zvyklí. :D Smál jsem se!

2 Schildie Schildie | 19. května 2018 v 12:00 | Reagovat

[1]: Lepší než kdybyste brečel. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt