Dream Machine Tour 2017/2018 (část 2.) - zážitky z Berlína

19. května 2018 v 10:40 | Schmetti |  Schmetti´s themes


Schmetti: Po koncertu v Praze mě nenapadlo, že bych jela na další koncert Dream Machine tour. Vážně ne. Nikdy předtím jsem nebyla na žádném turné žádného interpreta 2x. No jo, jenže ejhle se v listopadu nebo kdy objevilo info, že kluci budou koncertovat v Berlíně. Říkala jsem si, že asi nikam nepůjdu. Něco jako: "No jo, to už se mnou rodiče nepojedou. Nechci je s tím otravovat, když už jsem tu show viděla." Nechala jsem to plavat, ač jsem měla choutky. Koncert se rychle vyprodal a šup, objevil se další termín, a to na 18.11.2017! Jenže to už jsem jaksi neváhala, zeptala se doma a ano, moji hodní rodiče mi řekli, že se mnou pojedou!

Samozřejmě jsem se bála organizace, takže jsem hned napsala organizátorům, tentokrát to byli lidé z Treehousu, zda bude možné připravit nějaké místo pro vozíčkáře. Odpověď mi přišla velmi brzy a bylo mi sděleno, že v clubu bude jakási vyvýšená rampa. Takže jsem moc doufala, aby to nebyly jen plané sliby, jako od jiné firmy v Praze.



V Berlíně jsme si našli hotel blízko Black Box Music klubu. Opravdu asi jen 5 minut jízdy autem. Víte, co bylo vtipné? Když jsme zastavili na parkovišti, ve stejnou chvilku přijelo auto s českou SPZ. Tak si říkám, že by to mohla být nějaká Tokiačka. Vylezou dvě holky a hned na mě: "Ahoj Teri!" :-o No jo, známe se, svět je malý. :-)

Ale abych to neprodlužovala, přejdu k večeru před koncertem. Venku byla opravdu velká zima, čekali jsme venku, ale security byli moc hodní. Tihle si vozíčkáře vzali k hlavnímu vchodu a vysvětlili nám, jedna milá paní, že máme čekat a pak nás odvedou do haly, kde je rampa, což se mi ulevilo a udělalo se mi teplo. Při čekání jsem se seznámila s jednou slečnou, také na vozíku, s kterou jsme od té doby v kontaktu. :-)

Paní securiťačka nás odvedla jakýmsi vchodem pro blízké osoby kapely, a to až přímo k rampě. Bylo to fakt milé! Úplně jiný přístup než v Praze! Musím říct, že rampa byla parádní, říkala jsem si, že snad konečně uvidím kluky celé a ne jen hlavu nebo vůbec. O show vám asi nebudu moc povídat, ta byla úžasná a nejspíš se o ní zmíníme ještě se Schildie, ale chci vám povědět zážitky před a po show.

Než začal koncert, přicházeli známé tváře. Tím myslím kamarádi kluků. Viděla jsem modelku Giu Escobar (tak se jmenuje na instagramu), opravdu nádherná žena, Shermine Shahrivar, opět velmi krásná, Noru, nejlepšího kamaráda dvojčat Andrease s jeho přítelem, přítelkyni Georga a... Já už ani nevím! Jenže pak se přímo přede mnou objevila paní, která mi byla něčím strašně povědomá, hrklo to ve mně, a když se vedle ní objevil chlápek s jeho typickou čapkou na hlavě, měla jsem jasno. Mamka dvojčat a jejich nevlastní táta. Haah. Byla jsem v šoku, vážně, prostě... Je to zvláštní vidět rodiče někoho, koho obdivujete a víte, že jsou z nich. ❤ To zní ujetě, ale to nevadí, tady všichni vědí, že jsem ujetá (ale Schildie je taky, psst). :D Ale to není všechno, jo? Paní maminka dvojčat si přišla přímo ke mně a sdělila mi, že mi nebude překážet ve výhledu, že pak půjde dopředu a jestli jí můžu pohlídat kabelku. Takže jako... Ano, byl to mega zážitek. Po koncertě mi poděkovala. ❤ :-)

Při východu z haly do mě málem vrazila módní návrhářka Leyla Piedayesh, zakladatelka módní značky Lala Berlin. Mimochodem, mají moc krásné oblečení. A tak jsme šly nadšené (já a mamka) z koncertu na parkoviště, kde už čekal táta, a po cestě jsme potkaly Andyho s přítelem. Tak strašně moc jsem ho chtěla pozdravit, udělat si fotku, ale bylo mi to blbé. Říkalo se, že se s fanoušky moc nechce bavit nebo fotit, což mu rozumím, každý to nechce, nemá rád a podobně. No... Ale tak za zkoušku nic nedám, máma na něj zavolala. A on přišel. Poprosila jsem ho, zda bych se s ním mohla vyfotit. A styděl se. Divil se, že s ním chci fotku, jenže mně někdy pusa mluví rychleji, než myslí mozek a tak jsem mu upřímně řekla: "Mám tě ráda!" Německy. Udělali jsme si fotku a povídali si i s jeho přítelem.

Lidičky, oni dva byli tak milí kluci / muži! Moc příjemní, přátelští a pozorní! Mluvili jsme asi deset minut. Ten večer byl plný překvapení, plný zážitků. Vždycky jsem si přála s Andym mluvit a netušila jsem, že to bude zrovna v ten den. Udělal mi obrovskou radost! ❤ Byl to jeden z nejlepších dnů. V ten večer jsem i na instagram napsala, že miluju Berlín, Německo, Němece, německé věci atd. :-)

Schildie: Hmm, máma dvojčat, Andyho přítel, Leyla! No a? To se mám jako pos... teda zbláznit? Ne, samozřejmě, že kecám! Když mi Schmetti vyprávěla svoje zážitky z listopadového koncertu v Berlíně, bylo přece jasný, že pekelně závidím a fakt mi to není jedno. Ačkoli jsem odmítla přiznat, co cítím, dala jsem si předsevzetí, že nebudu jako blbka jen posluchačka zážitků a příště pojedu taky. Ovšem když má dojít na rozhodnutí, jsem totálně nerozhodná!

Bylo jednou jedno jarní dopoledne, já jsem si zrovna čistila zuby a přemýšlela o tom, jestli mám jít ven plnit své povinnosti, a nebo se vrátit do postele, protože počasí se jaru rozhodně nepodobalo, takže jsem měla chuť se vrátit do zimního brlohu. Když jsem vyplivla pastu, zazvonil mi v tu chvíli telefon a moje mamka na mě křičela z obýváku: "Volá ti Terka!" Přišla do koupelny, dala mobil na pračku a zapnula mi handsfree, aby mi mohla pomoci dodělat ranní hygienu. Z telefonu na mě vykřikl hlas, který zněl, jako kdyby z okna kosmické lodi ječel mimozemšťan. Byla to samozřejmě Schmetti! "Čus Paulin, 22. dubna 2018 hrají v Berlíně Tokio Hotel. Chceš jít se mnou?" řekla důrazně moje milovaná přítelkyně. "Čus, no nevím, je to daleko a kvůli koncertu se mi do Německa fakt nechce," odpověděla jsem otráveně. Musím se přiznat, že bývám dost protivná, když vstávám, takže nesnáším při postupném probírání se otázky všeho druhu a nerada cokoli řeším. "Neblbni, byla by škoda, když nepojedeš. Club je bezbariérový a dobře uvidíš. Ani lístky nejsou drahý!" "Hmmm, nevím, co na to řeknou doma. Nechceš mi zavolat později?" Toto je moje standardní odpověď, když jsem líná se něčím zabývat. "Zvaž to. Musíš se rozhodnout rychle, protože až začne prodej lístků, budou rychle fuč!" Schmetti holt ví, jak má na mě jít, když nasadí vlídný a zároveň naléhavý tón, takže mi došlo, že nesmím být posera.

Záležitost s Berlínem jsem probrala s mojí milovanou maminkou a jejím manželem. Oba usoudili, že víkend v Berlíně může být fajn, takže bylo rozhodnuto. Oni dva sice se mnou moji vášeň pro Tokio Hotel nesdílejí, ale Berlín mají rádi, takže jsme domluvili, že si v mezičase uděláme nějaký hezký výlet po městě. Když bylo doma všechno odsouhlaseno, užívala jsem si těšení na cestu. Jenže těšení mi moc dlouho nevydrželo, protože začal horor s kupováním vstupenek přes internet, až jsem dostala strach, že vůbec nikam nepojedu. Zařizováním celé akce jsem pověřila Schmetti, protože s koncertem v zahraničí už má zkušenosti. Poslala jsem jí peníze, aby mi lístek koupila. Jenže ejhle! V Teehouse se vyskytl nějaký technický problém. Jejich web spadl, protože nevydržel nával fanoušků. Musely jsme proto čekat na druhý den. Další pokus nebyl o nic lepší. Schmettina svůj lístek dostala, ale ten můj nepřišel. Byla jsem vážně na dně psychických sil! Nastalo bombardování Treehouseu na Facebooku a na jejich e-mail, co je s lístky, jestli je dostanu, pokud ne, tak jestli mi vrátí peníze. Psala jsem ze třech svých e-mailových adres a na každý dopis mi přišla automatická odpověď, že si musím počkat. Už nevím, jak dlouho jsem čekala, možná týden, možná dva týdny, ale pro mě to byla nekonečně dlouhá doba. Nakonec jsem lístky získala! Hurá! Do Berlína se jelo! Stačilo zajistit přes internet ubytování a cestě nic nebránilo.

Schmetti: No konečně vím, jak ses cítila a co sis myslela! Lidičky, Schildie přede mnou tají emoce! Vynadejte jí! Známe se od mimina a ona dělá tohle? A ano, bydleli jsme v hotelu, o kterém jsem už sama před chvilkou psala. V ten den, myslím, bylo dost horko. Se mnou tentokrát autem cestovala kamarádka Evča, která bydlí poblíž a jaksi jsme se seznámili pár dní před koncertem. Já si totiž přivydělávám kosmetikou TianDe a Evička mě požádala o objednání, setkaly jsme se při předání, zašly na nějaký drink a během pár dní se ukázalo, že potřebuje odvoz na koncert taky.

Schildie: Produkty TianDe kupuji od Schmettiny i já. Před chvílí jsem dopila Bylinný čaj TianDe s děhelem čínským a tužebníkem pro ženy, který pomáhá udržovat v normálním stavu ženský urogenitální systém! Doporučuji!

Ale zpět k věci... V Berlíně jsem bydlely, jak Schmetti již zmínila, v hotelu Bongard. Nijak zvlášť se mi v něm nelíbilo. Zvenčí vypadal jako něco mezi fabrikou a vojenskými kasárnami a pokoje vypadaly jako pokoje pro dělníky v nějaké ubytovně. Koupelna na pokoji byla malá, takže s vozíkem jsem do ní nemohla vjet, a tak jsem si večer i ráno myla obličej v nějaké plastové nádobě. Ovšem pro jednu noc se z toho člověk nezblázní. Hotel stál nedaleko Black Box Music Clubu, takže nad nedostatky jsem mávla rukou.

Bohužel hotel neměl restauraci, takže já a moji rodiče, zatímco Schmetti jela na zvukovku, jsme hledali nějakou útulnou hospůdku, kde bychom se mohli najíst. Nedaleko hotelu v ulici Eichborndamm jsme objevili skvělou restauraci Maestral - Jugoslawisches Grillhaus, kde vařili jugoslávskou kuchyni. Dala jsem si pravé chorvatské čevapčíči s ajvarem a s hranolky. Válečky z mletého masa byly velké skoro jako klobásy a při skusu z nich tekla lahodná šťáva. Chutnaly fakt božsky. Určitě znáte čevapčíči jen ze školních jídelen, kde většinou vypadají jako psí bobky, ale věřte, že v restauraci je to úplně něco jiného, když jídlo vaří chorvatský kuchař s láskou a váží si ho jako národního pokladu. Obsluhoval nás Chorvat, snědý muž s havraními vlasy, asi ve středním věku. Ihned si všiml, že jsme cizinci, a ptal se, jestli jsme z Ruska. Vysvětlili jsme mu, že jsme Češi. Pánovi se hned rozsvítily oči a řekl: "Češkaslovenska!" Po celou dobu se nám věnoval a ptal se nás na česká slovíčka. Bylo to opravdu příjemné odpoledne. Pokud se tedy někdo z vás někdy ubytuje v Bongardu, jděte se určitě najíst do Maestralu.

Schmetti: No hotel není luxusní, ale je v něm čisto, snídaně jsou, bohužel, v patře, ale výběr je slušný a pokoje na spaní v pořádku. Však jsme nejeli na dovolenou, ale na koncert. Ale zase bych to úplně nehanila, existují milionkrát horší hotely, ubytovny, tohle byla nejlevnější možná a blízká možnost. :-) Vyspali jsme se, bylo teplo, spíš vedro. Jinak ano, když jsem jela jindy do Berlína, měla jsem nádherný hotel s velkým pokojem, gaučem atd. Ale jak říkám, nic extrémně hnusného to nebylo, Schildie přehání :'D (my se nehádáme, takhle mluvíme normálně).

Na zvukovou zkoušku se mnou jeli rodiče i Evča, ta si tam potřebovala zařídit nějaké věci. Myslím, že někomu prodávala lístek, a na mě už čekala další kamarádka. Vlastně jsem o tom ani nevěděla, ale jakmile jsem se blížila, šla mi naproti miloučká Teri. :-* Před klubem jsme udělali pár fotek, potkala jsem další lidi z Čech, trochu jsme pokecali, ale já byla, klasicky, nervózní, jako před skoro každým koncertem. :-) Bylo mi vedro, nebyla jsem odpočatá, někdo venku plašil, že budou procházet kolem kluci z kapely a všechno bylo pro mě v ten moment hektické.

Přišel za námi security, a opět moc hodný, jako minule v listopadu, a vysvětlil nám vše potřebné. Kde máme s vozíky čekat, kdy a kudy nás pustí dovnitř, že je uvnitř rampa a podobně. Za tohle Treehouse Ticketing moc chválím. :-) Co bych řekla víc k čekání? Natalie aneb Nataša mi dala VIP Scream visačku, lidmi hodně oblíbený Thorsten pomáhal a tak nějak se kolem motala spousta známých tváří. Od přítelkyně Gea po mamku dvojčat, nevlastního tátu, manželku Gustava, amerického asistenta dvojčat atd.

Když mě security vedl dovnitř, "předal" mě onomu americkému asistentovi Mikovi (víte, proč pořád říkám americký asistent? Pamatujete na DSDS, kdy byl Bill a Tom v porotě? Bill tam jednou nějakému soutěžícímu vytýkal špatnou angličtinu s tím, že kdyby takhle mluvil na svého amerického osobního asistenta, nebude mu rozumět :-D) a Mike mě vedl do haly, kde zatím nikdo nebyl, pouze zvukaři, mamka BTK a dál jsem nestačila někoho zaregistrovat.

Být u pódia se vám na vozíku nepovede asi ani na zvukové zkoušce, jelikož přijedete nejblíže, jak to jde, ale fanoušci přiběhnou a stoupnou si ještě do toho kousku před vás! K tomu nemám co dodat... Zvolila jsem tedy pohodlnější verzi, moudřejší ustoupí, a šla na rampu i na zvukovce. Tam je klid, místo, nikdo se na vás nelepí...

Zvuková zkouška probíhala tak, že přišli kluci oblečení v civilu, pozdravili nás a zahráli tři písničky, ale ne celé. Nechtějte po mně vědět, co to za písničky bylo. :-D Ale mám pocit, že jedna z nich byla Cotton Candy Sky. Potom následovalo hromadné focení, to znamená, že skupina několika fanoušků se fotí s kapelou. Znovu je na scéně Mike! Jako předtím v Praze, mávnul na mě, ať jdu první. Ukázal mi, kde mám stát, bylo to skoro uprostřed a zády k pódiu. Nikdo jiný tam zatím nestál. Přede mnou byl fotograf a světla. Připadala jsem si vtipně, jelikož to vypadalo, jako bych byla celebrita já. :´D Lol. Ostatní na mě koukali a já i oni čekali, co bude. Postupně hromadu fanoušků rozdělili do několika skupin a šlo se na to. Přišlo k pódiu moc lidí a za několik málo sekund se za námi objevili kluci. Poznala jsem to podle hlasu, samozřejmě, hah. Mamka se na ně otočila a nechtělo se jí koukat do foťáku, ale na ně, haha! Bylo to vtipné. Fotograf nás vyfotil a na řadu šla další skupina, ale máma mě rychle otočila dozadu, abych viděla kluky zblízka. Byli ode mě asi metr...? Chtěla jsem pozdravit nebo zamávat Billovi, jenže ten se zrovna někam otočil, ale díval se Tom.
Lidičky, opětovně musím pochválit jeho cítění k handicapovaným nebo nevím, jak to vysvětlit, já sama nevím, jak to nazvat. :-) Tom je prostě všímavý a dochází mu věci, co nedojdou ani lidem, co mě znají dlouho. Zamávala jsem mu, ale já mávám tím stylem, že natáhnu ukazováček a palec, ostatní prsty mi nejdou udržet natažené. Tom to pochopil!!! On se krásně mile usmál a zamával mi taky. Možná se někomu může zdát, že to přeháním nebo kdo ví co, ale jak jsem psala v prvním díle, já si tohodle moc vážím. Znovu mě překvapil a opravdu potěšil, protože spoustě lidem nedojde, že jim mávám.

Schildie: Tvé vyprávění o Tomovi mě dojímá. :-) Myslím si, že Tom se vycvičil ve všímavosti díky svému zájmu o ženy. Vsadím se, že kdyby měla Heidi rýmičku, vařil by jí čajíčky a měřil teplůtku. Zamilované srdce je holt měkčí. :D

Já jsem si opět žádné nadstandardní služby nekupovala, takže jsem šla jen na koncert. Když jsem dorazila k Black Box Music Clubu, ihned se mě a mojí maminky ujal nějaký pán, který kontroloval vstupenky. Vysvětlil nám, kam máme jít a hned jsme byli na rampě. Club se mi moc líbil a cítila jsem se útulně. Žádný chaos, super výhled, prostě paráda! Nejsem moc emotivní člověk a na akcích většinou čumím pěkně otráveně, takže se lidi se mnou moc nebavili, ale tahle kamenná tvář mi vždycky drží pod pokličkou spoustu energie, abych se mohla při koncertě pořádně odvázat a zaječet si. Trpělivě jsem tedy přečkala nekonečnou dobu. Když se konečně asi po hodině a půl navalily dovnitř všechny prdelatý Němky, začala skvěla podívaná, na kterou nezapomenu do konce života.

Schmetti: Se tu za displayem mobilu směju. :D Schildie je vtipná, že ano? Koncert byl parádní, všechno bylo super, až na to příšerné horko a těžký vzduch, což říkal i Bill. Mamka a Evička mě ovívaly lístky jak nějakou královnu (předměstí? :-D), a tak se to dalo snést. Ale bohužel, to byl den, kdy jsem byla fakt unavená a neměla jsem energii se odvázat. I přes únavu jsem si show a kluky užila a nelituju, že jsem do Berlína jela. K tomu všemu vidět prostě kamarády kolem...

A zapomněla bych! Než začal koncert, security vedli k nám na rampu dva kluky, dvojčata!!! A museli byste vidět mou reakci. Vypadalo to asi takhle.

Otevřela jsem pusu dokořán, brada u země: "Ty vole, ty vole!!! Mami, to jsou Lochnesky!!!" Máma nechápala. "Mami, já je znám! To jsou ti rapeři, co poslouchám a i tobě se líbí a spletla jsi si jejich písničku s Croem!" "Já nevím." Odpověděla.
Chápete, jak je těžký někomu vysvětlit, koho vidíte, znáte, máte rádi a ten druhý je zná a neví o tom? Hrozně těžký! Kluci Die Lochis, jak si říkají, byli odvedeni na rampu za nás a já měla potřebu se s nimi vyfotit. Máma je taková, že se nestydí, jednoduše kluky nějak oslovila, ukázala na mě a jim došlo, o co jde. Byla tma, blbnul mi blesk, tak jeden z dvojčat nás osvítil baterkou ze svého mobilu a fotka byla na světě. Poděkovala jsem a dál čekala na koncert, haha. Jejich hodně slavný song přidávám zde:


Po koncertě jsme šli všichni ven, stále bylo krásně teplo, ač bylo asi 11 večer...?

Schildie: Kdo jsou Lochnesky, to opravdu nevím, ale já jsem viděla pod rampou sedět jednu starou paní, která vypadala jako kouzelná babička pod stromem. Měla jsem chuť ji poprosit, aby mi splnila tři přání. První by bylo extra meetko jen s Tomem a dvě další si nechám pro sebe, jestli dovolíte. :-)

Co se týče samotné show Dream Machine, byla stejně dokonalá jako ta v Praze. Měla atmosféru, kterou bych přirovnala k plutí hučících velryb skrz černé díry přes všechny galaxie vesmíru. Nejvýraznější stopu ve mně zanechala píseň Something New, která je takový příběh o nekonečnosti, kdy člověk jen tápe a neví co se sebou, jako by plul tím vesmírem. Myslím, že totéž jsem psala již v předchozím článku, ale je to tak silná myšlenka, že mám potřebu se jí zabývat. Nevím, jak to cítíte vy, ale podle mě je celé deska Dream Machine o bolesti i naději. Při živé show si to fanoušek uvědomí o to více. Tedy alespoň já jsem si to uvědomovala, tak doufám, že vy taky. Od koncertu v Berlíně je mé životní motto "Girl don´t cry" podle songu Boy don´t cry.

Taky mě pobavilo Billovo zmatené chování, když se fanoušků neustále ptal, jestli má mluvit německy nebo anglicky a po této otázce udělal "chi,chi". K mému zklamání sice zvolil angličtinu, ale na druhou stranu se mi líbí, že se zajímal o náš názor, takže svoje fanoušky opravdu považuje za inteligentní. Jiné celebrity, ať už jsou z jakékoli země, se nikdy neptají a rovnou se vykašlou na svůj rodný jazyk a vyblejou na dav posluchačů trapné: "Hi, people, how are you?" Bill je naštěstí slušný a vychovaný člověk a ví, že zeptání mu žádnou bolest nepřivodí. Ne nadarmo se říká "líná huba holé neštěstí". Schmetti mi teda neřekla, jaký jazykem kluci mluvili na meetku, ale v srdci doufám, že nezapomněli, odkud jsou.

Jak již Schmetti zmínila, po koncertě jsme šli ven do teplé noci. Bylo mi vedro až k padnutí, ale cítila jsem se šťastná a plná naděje. Děkovala jsem Terce, že mě přemluvila jet do Berlína.
Druhý den jsme si já a mí rodiče udělali výlet k Tegelskému jezeru, když jsem jim tedy doma slíbila, že i oni budou z naší cesty něco mít. Výlet se nakonec líbil i mně, protože jsme objevili krásný kostelík Kirche Herz Jesu (kostel Srdce Ježíšova). Vzhledem k tomu, že nevěřím na náhody, ale věřím na prozřetelnost, musela jsem vejít dovnitř, abych poděkovala mému Pánu Ježíši Kristu, že mi dal sílu jet na koncert Tokio Hotel.

Schmetti: Líbí se mi, jak rozebíráš hudbu a show. Tomuhle bychom se mohly věnovat v jiném článku. Víc rozvést, jaká píseň na nás působí a tak podobně. :-)

A já byla ráda, že Schildie uznala, jak je ráda za moje dokopání ke koncertu. Udělalo mi to radost. My na žádný výlet nemohli, museli jsme domu kvůli pár rodinným věcem, ale viděla jsem fotky od Schildie a u jezera to vypadalo moc krásně.
Lidičky, doufáme, že jste si užili naše vyprávění a alespoň trochu jsme vám osvěžily vzpomínky nebo vám pomohly s představami o tom, jak TH koncert a setkání vypadá. Jinak v Praze na meetku mluvili anglicky, málo kdo by asi rozuměl německy. Nebo si to kluci aspoň myslí. Na zvukové zkoušce během focení mluvili německy. :-)

Schildie: Víc není co dodat. Mějte se krásně! :-)


Schmetti a Andreas

Schmetti a Thorsten (zaměstnanec Treehouse Ticketing)








Schmetti a Die Lochis (Roman a Heiko Lochmann)

Schmetti a Roman :-)


Schmetti a její rodiče, Schildie a její mamka, Evička

Schildie a Evča

Schmetti, Evča a Teri
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Blumensprache.blog.cz • Design by: Schmetti / Pic by: SiviaKontakt